Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

V roce 1983 rozvířil stojaté vody kamionové dopravy do té doby nevídaný koncept Steinwinter 2040. Historii kamionů ale nepřepsal.

Kamiony a nákladní auta nemění svou podstatu už hodně dlouho. Většinou je kabina úplně vpředu, z velké části před přední nápravou, pod kabinou mezi nápravami je umístěn velký dieselový motor a vzadu je spousta prostoru pro náklad či se sem připojuje návěs. Už dříve tu byly vize, jak tento stav alespoň trochu změnit, až v roce 1983 se ale na frankfurtském autosalonu objevil koncept, který měl přinést revoluci. Jmenoval se Steinwinter 2040.

Stuttgartská společnost Steinwinter tehdy na šasí tahače Mercedes-Benz postavila stroj, který se dodnes nepodobá žádnému jinému tahači, připomene snad maximálně letištní techniku. Ovšem tenhle vůz neměl pracovat na letištích, měl to být tahač pro normální použití v kamionové dopravě. A měl i vlastní návěs. Hlavním cílem bylo zvětšit prostor pro náklad tak, že se využije maximální povolená délka soupravy 18 metrů. Přesně tak je dlouhý návěs.

Kabina byla, jak vidno z obrázků, vměstnána pod přední část návěsu. Tahač měl výšku 1 170 mm a ve standardním dvounápravovém provedení byl rozvor přesně tři metry a délka 6,5 metru. Uvnitř mohli sedět tři lidé a měli k tomu sedačky Recaro. Další navrhovaná varianta nabídla dvě sedačky a lehátko místo té třetí. Výbava nebyla chudá - k dispozici byla např. klimatizace a celý interiér vyhlížel docela futuristicky, jak vidno z dobových fotografií.

O pohon se staral vznětový osmiválec Daimler-Benz OM442 se dvěma turbodmychadly s mezichladičem. Měl objem 14,6 litru a dával 400 koní v 2 100 otáčkách a 2 100 Nm v 1 100 ot. min. Na zadní kola s dvojmontáží přenášel výkon pomocí šestnáctistupňové manuální převodovky vybavené retardérem značky Voith a přes samosvorný diferenciál. Vůz měl také ABS a vzduchové odpružení.

Po mechanické stránce to tedy není nic moc neobvyklého ve světě nákladních aut. Palivové nádrže ovšem měly objem 420 litrů, což není pro kamion zrovna mnoho. A hlavní odlišnosti tu opravdu byly po stránce designu a z něj souvisejícího způsobu řízení. Mohli jste tedy sedět jako v supersportu, ale přitom řídit kamion. A ne zrovna malý, hned ten největší možný.

Existoval jeden jediný koncept, který ale mohl buď tahat návěs, nebo mít nákladový prostor „na hřbetě” a za sebou mít ještě přívěs. A v dobových materiálech vidíme, že byly plány vyrábět i několik dalších variant, které budou mít až šest náprav. Počítalo se s tím, že natáčecí nebudou jen přední kola tahače, ale že také návěs bude mít zadní kola řiditelná; pro lepší manévrovatelnost, pochopitelně.

Také existovaly plány na stavbu autobusu se stejným základem nebo na aerodynamickou úpravu návěsu, aby měl co nejmenší odpor vzduchu. Všechny tyto nápady ale existovaly jen na papíře či maximálně v koncepční formě. Ovšem, při případné nehodě jsou deformační zónou nohy řidiče, což není zrovna žádoucí, ale náklad by ho přeletěl a nerozmáčknul by ho o věc, do které narazil.

Problémů bylo více; pozice za volantem jako v supersportu není zrovna žádoucí, pokud tam máte sedět mnoho hodin v kuse. V takových případech chcete spíš pohodlí, což sedačka se vzduchovým odpružením, běžná věc pro nákladní auta i velké dodávky, nabídne mnohem snáze - a tady na ni není prostor.

Problémy působil fakt, že řidič seděl těsně nad asfaltem, také při manévrování. Pozice vysoko nad silnicí totiž znamená mnohem lepší přehled nejen o dopravní situaci, ale také o tom, kde máte každý roh svého osmnáctimetrového kolosu. Právě tohle byl důvod, pro který řidiči při testování tenhle stroj odsuzovali. Po pouhých třech tisících kilometrech byly testy zastaveny a projekt uložen k ledu.

Dnes je tak ze Steinwinteru 2040 spíše kuriozita či exponát hodný muzejního vystavení. Škoda, s ním mohla být i kamionová doprava trochu zajímavější...

Zdroj: Steinwinter

Petr Miler