Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Je to fascinující statistika ukazující, že nad každým krokem zdánlivě vedoucím ke zlepšení situace je třeba přemýšlet mnohem komplexněji, než je dnes zvykem. Počet „totálek” je aktuálně pětinásobný ve srovnání s rokem 1980. A může být ještě skoro o další polovinu vyšší.

Prakticky pokaždé, když usedám za volant moderního automobilu, připadám si jako kapitán vesmírné lodi. Jen s tím rozdílem, že zatímco ten před každým startem musí zapnout desítky systémů, já je vypínám. Něco takového bylo dřív dílem okamžiku, a to nejen proto, že šlo o dvě tři funkce, ale i protože ke každé bylo přiděleno odpovídající fyzické tlačítko. Dnešní interiéry jsou však uklizené víc než chirurgický sál, neboť většina funkcí se přestěhovala na dotykové displeje. Deaktivace přednárazových systémů, monitoringu jízdních pruhů a dalších technologií tak zabere nejméně desítky sekund i po řádném tréninku.

Pokud by tyto systémy fungovaly na sto procent, vypínaní by nebylo nutné, realitou je ale pravý opak. Je až fascinující, jak primitivní situace dokážou zmást různé „pre-crashe”, které obvykle nejsou ve své nejmodernější verzi obvykle správně posoudit třeba ani moment, kdy se v zatáčce poblíž silnice na relativně blízkém a úzkém chodníku pohybují chodci. Mají pocit, že někdo běží do silnice, pípají, blikají, brzdí a někdy i zatáčí. To už je vážně o ústa, a to jde spíš o jednu z těch banálnějších situací.

Není to ale jediný problém těchto asistenčních systémů, jak uvádí Bloomberg. Ačkoli měly zabraňovat vzniku nehod, a tedy i zamezit zbytečným materiálním škodám, realitou je ve výsledku pravý opak. Jak moc často nehodám reálně zabrání (a kolik jich způsobí) nelze objektivně posoudit, jedna věc je ale zřejmá - když už k nehodě z jakéhokoli důvodu dojde, starají se o to, že následky karambolu jsou stále častěji vyhodnocovány jako totální škoda.

To je terminus technicus značící moment, kdy pojišťovna (ale snadno i sám majitel) už nechce investovat do opravy, neboť hrozí riziko, že její cena přesáhne spolu s cenou zbytku auta sumu, kterou by bylo třeba dát za nový vůz. Takové auto se prostě ekonomicky nevyplatí opravovat. Dnes tedy platí, že hned 21 procent (!) havarovaných vozů je vyhodnocováno pojišťovnami jako totálně zničených, což je absurdně vysoké číslo, pětinásobně vyšší hodnota než v roce 1980. A podle některých expertů citovaných Bloombergem pořád jen cesta k tomu, co přijde - podíl totálních škod má být výhledově 30procentní.

Hlavním důvodem jsou podle agentury CCC Intelligent Solutions právě elektronické systémy, které sice selhaly ve snaze nehodě zabránit, jejich senzory, kamery a další elektroniky ale stojí takové peníze, že zejména kvůli nim se opravy nevyplatí. To je mizerná bilance. Že se takto věci mají, mi nedávno potvrdil kamarád, který byl se svým Peugeotem 508 RXH účastníkem hromadné nehody na dálnici. A i když následně se svými diesel-elektrickým kombi následně dojel po vlastní ose z Brna do Prahy, vůz musel kvůli obrovské odhadované výši opravy nechat odepsat. Poškozena byla právě elektronika asistenčních systémů, která je i pro tento starší model stále velmi drahá.

V podstatě tak jediným vítězem v této situaci jsou společnosti jako americký Copart, které vykupují pojišťovnami odepsaná auta ve velkém. Bloomberg dodává, že akcie této firmy jen za poslední rok vzrostly o 23 procent, za dekádu pak o neskutečných 1 110 procent. Dostává se totiž ke stále novějším autovrakům, ze kterých toho jde navíc stále více použít. Právě Copart očekává, že míra totálních škod má narůst na oněch 30 procent, na díly tak bude rozmontované každé třetí havarované auto. To je pochopitelně voda na jeho mlýn.

Z pohledu automobilek to snad i dobrá zpráva, minimálně nějaký odbyt mají totiž zajištěný. Je ovšem smutné, že se tak bude dít ve spojení s neskutečným plýtváním veškerých zdrojů. Ale kdo by se zajímal o reálné dopady čehokoli na přírodu, stačí papírově nulové emise CO2 elektromobilů a jsme všichni šťastní, ne?

Zdroj: Bloomberg

Petr Prokopec