Autoforum

/

Foto: Ford

Firmy se na jednu stranu rády chlubí „zelenou” image, na tu druhou si ale musí být jisté, že budou s to fungovat. S představou jen elektrických aut ve flotile si tím pro nás velmi nepřekvapivě - a pro Ford velmi překvapivě - jisté nejsou.

Prodeje elektrických aut v České republice jsou minimální, jejich tržní podíl se navzdory některým místním výhodám a nespočtu evropských subvencí na cestě do prodeje pohybuje okolo 1 %. Pokud si je ale někdo přece jen kupuje, pak jsou to firmy - soukromých zákazníků je naprosté minimum. Obvykle jde o velké české společnosti či místní zastoupení globálních molochů, kteří se rádi chlubí tím, že se zapojují do boje proti změnám klimatu. To je ale pořád pár aut, jsou takové společnosti připraveny na to skutečně přejít na elektrickou mobilitu ve své každodenní činnosti?

Pokud byste se zeptali Jürgena Stackmanna, loni odejitého šéfa prodeje a marketingu Volkswagenu, řekne vám, že nikoli. Byl to on, kdo podobně jako šéf sportovní divize Jost Capito musel opustit firmu, protože nesouhlasil s živelným přechodem na elektrickou mobilitu pod taktovkou Herberta Diesse. Prodejní a marketingový šéf brojil proti přílišné elektrifikaci s tím, že zejména „jeho” fleetoví zákazníci nestojí o elektrické modely, ale o stále stejný, univerzální Passat se spalovacím motorem. A jak se nyní ukazuje, není to jen případ Evropy.

Další z automobilek, které sází téměř vše na jednu kartu, je Ford. Ten byl dosud přesvědčen, že firemní zákazníci budou nadšeni z jeho elektrických dodávek a pick-upů a že firmy bude už v roce 2030 prodávat 70 % těchto aut s elektrickým pohonem. Optimismus ale modrý ovál pozvolna opouští poté, co firmy nejsou zdaleka tak nadšené z představy koupě Fordu F-150 Lightning a dalších modelů s elektrickým pohonem.

Pro agenturu Reuters to přiznal Ted Cannis, šéf divize Ford Pro orientované právě na užitkové vozy. Jakkoli svůj postoj halí do mnoha marketingových mlh v čele s nadále vysokými očekáváními do budoucna, nakonec přiznává: „Jsme zaměřeni na skutečné lidi dělající skutečnou práci,” část zákazníků ale podle něj směrem k elektrickým autům raději volí přístup „počkáme a uvidíme”. Viní z toho nedostatek zkušeností s elektrickými auty a nejasné vyhlídky v oblasti vládních regulací, i to je ale podle nás optimismus.

Hlavní problémy firem jsou jinde - tahle auta prostě nejsou pro řadu specifických využití vůbec použitelná a nemají ani představu o tom, jaké budou náklady jejich dlouhodobého používání. Ford ujišťuje nižšími náklady na dobíjení než na tankování, ale to není zdaleka vše. Pokud by takové vozy byly v řádu jednotek let prakticky bezcenné kvůli dále nepoužitelným akumulátorům, je celkem jedno, kolik bude stát elektřina - jejich koupě se stane ekonomickou sebevraždou a rozhodující konkurenční nevýhodou.

Mezi mnoha firmami tak panuje oprávněná skepse. Tento týden jsem se potkal s jedním majitelem menší dopravní společnosti a zeptat jsem se jej, co plánuje dělat, až bude muset mít všechny své dodávky, náklaďáky a kamiony jen elektrické. Odpověděl lakonicky: „To, co vy - sedět doma a hladovět. Protože věci, které potřebujete k životu, už nebude mít kdo rozvést.” Je to možná přitažené za vlasy, plně obsluhovat oblasti, ve které žiji já i on, tedy desítky kilometrů od prvního většího města, je s elektrickými auty prakticky nemožné, zvláště pak za přijatelných nákladů.

Popsaný stav jen ukazuje, jak nereálné jsou iluze některých politiků a některých automobilek - v čele s Fordem - o rychlosti rozšíření elektrických aut v určitých oblastech. Zvláště ve Spojených státech nám představa 70% zastoupení elektrických užitkových vozů nebo 800 tisíc prodaných full-size pick-upů v roce 2030 přijde jako fantasmagorie. Realitu ale pochopitelně ukáže jen čas.

Zdroj: Reuters

Petr Miler