Autoforum

/

Foto: CSIR-KPIT

Láce a moderna obvykle nejdou dohromady, zvlášť když se díváme na skutečně nejlevnější moderní Dacii, Logan první generace. Právě té Indové dopřáli pohon na vodík, s produkčním vozem ale nepočítají.

Indie je zemí, kde průměrný plat v přepočtu nedosahuje ani 10 tisíc korun měsíčně, a tlak na ceny nových auta je tedy obrovský. Dacia Logan, která je na tamním trhu k mání hned pod několika různými označeními, tak v Indii stojí od 450 tisíc rupií, což je asi 141 tisíc Kč. Na jeho pořízení tak musí průměrný Ind šetřit déle než rok, přesto dostane o trochu méně auta než průměrný Čech, který si může Dacii Logan koupit již po půlroce. Je proto pochopitelné, že automobilky v Asii počítají hlavně s využitím atmosférických benzinových motorů a manuálních převodovek.

O to více nás překvapuje krok indické Rady pro vědecký a průmyslový výzkum (CSIR), která ve spolupráci s technologickou firmou KPIT dopřála historicky prvnímu Loganu (stále vyráběnému v Indii v licenci jako Mahindra Verito) ten nejmodernější a nejdražší pohon používaný v současných autech. Vůz osadila elektromotorem poháněným vodíkovými palivovými články, tedy ústrojím, jež je drahé i pro Evropany s mnohem vyššími příjmy a nabízí se tu v hrstce aut. De facto tak není šance, jak by takové auto vůbec mohlo zaujmout Indy, kteří mají opravdu hluboko do kapsy. To si ve výsledku uvědomují i autoři, kteří tak rovnou dodávají, že jde pouze o experiment bez šance na sériovou výrobu.

Je otázkou, proč Indové koketují zrovna s tímto typem pohonu, který zatím není výrazněji rozšířen ani ve světě. Momentálně se vodíku věnují hlavně Toyota, Honda a Hyundai, nicméně ani tyto značky nemají s modely Mirai, Clarity a Nexo zrovna úspěch. Je však dost možné, že Indové vidí v palivových článcích větší potenciál než v elektromobilech, a to především kvůli doplňování energie. To zabere pár minut (zde prý 3) podobně jako u spalovacích motorů, nikoliv desítky minut či spíše hodiny jako dobíjecích elektromobilů.

Logan při přestavbě dostal nádrž s kapacitou 1,75 kg vodíku při tlaku 350 barů. Vůz by tak měl zvládnout na jedno natankování zhruba 250 kilometrů, byť při průměrné rychlosti 60-65 km/h. Za tím mimo jiné stojí i pohonná jednotka, která disponuje pouhými 10 kW/13,6 koňmi. Operuje nicméně při teplotách okolo 65 až 75 stupňů Celsia, díky čemuž by ani na rozpálených indických silnicích nemělo docházet k přehřátí. Tedy pokud by vůz skutečně zamířil do výroby.

Jak jsme ale již zmínili, v tomto případě jde o experimentální cvičení s nejasnou budoucností. S vodíkovým Loganem bychom tak v brzké době neměli počítat, což je možná i dobře. Je totiž třeba dodat, že aktuálně nejrozšířenějším způsobem výroby vodíku je parní přeměna zemního plynu, kdy při produkci jednoho kilogramu paliva vznikne 7,05 kilogramu CO2. Možná se ale Indie dívá do budoucna, kdy by zásluhou budování nových atomových elektráren mohla mít nadbytek elektrické energie použitelné pro rozklad vody a jiný (byť stále nepříliš efektivní) způsob průmyslové výroby vodíku.

Zdroj: CSIR-KPIT

Petr Prokopec