Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Názor je to na poměry tohoto muže tak troufalý, že záhy musel upřesnit, že jde o jeho osobní pohled, který nereprezentuje pohledy Volkswagenu. Tak či onak se obáváme, že má pravdu, naslouchat mu ale stejně budou jen ti, kteří jsou si toho dávno vědomi.

Na sklonku loňského léta došlo na kolaps společnosti Bohemia Energy. Ta do té doby nabízela svým klientům levnější elektřinu, za čímž stál poměrně jednoduchý obchodní model. Firma neuzavírala dlouhodobé kontrakty s dodavateli a na energetické burze „vyzobávala“ přebytečné kapacity za nižší ceny. To ale fungovalo jen do chvíle, kdy nějaké zbytky existovaly. Jakmile celým odvětvím začaly zmítat problémy vyvolané primárně zelenou politikou EU, stala se firma velmi zranitelnou. Neměla totiž zajištěnou elektřinu pro své zákazníky dlouhodobými kontrakty s dodavateli, dlouhodobé smlouvy se zákazníky ale měla. A kdyby dále energie kupovala ad hoc na burze, prodělávala by na každém obchodu. Proto sama dobrovolně skončila dříve, než by ji dohnal nevyhnutelný bankrot.

Od té doby se mnohé změnilo, nikoliv však k lepšímu. Ceny elektřiny vzrostly do rekordních výšin, což ovšem většina lidí pocítí až v příštím roce. Placené ceny sice budou obvykle odpovídat vládou stanovenému stropu, i ten ale pro spoustu lidí bude znamenat násobné zdražení. Navíc to pořád není skutečná cena, ta je ještě vyšší a může platit v libovolný moment, kdy se strop ukáže být neudržitelným. A i kdyby ne, rozdíl mezi stropem a realitou si zaplatíme v daních. Před skutečností zkrátka uniknout nelze, a to se pořád bavíme jen o soukromé klientele.

Němci na tom nejsou o mnoho lépe, problémy mají zejména firmy pohybující se v energeticky náročných oborech. Už několik měsíců v kuse tak zmiňujeme, že trvat za daných okolností na absolutní elektrifikaci dopravy na starém kontinentu hraničí se šílenstvím. Nyní pak nepřímo na nedostatek zdravého rozumu v Bruselu poukázal šéf Volkswagenu Thomas Schäfer. Dle něj se totiž z Německa a Evropské unie stalo naprosto nekonkurenceschopná část světa, která začíná ztrácet na USA, Kanadu, Čínu, Jihovýchodní Asii či dokonce Severní Afriku. Doslova přitom uvedl, že tu „šlapeme vodu“.

Podle Schäfera jsou problémem hlavně vysoké ceny plynu a elektřiny, díky nimž je výstavba továren na výrobu baterií v Německu a EU „prakticky nerealizovatelná“. To by ovšem znamenalo zásadní trhlinu v plánech automobilek. Ty totiž uvádí, že elektromobily nezlevní, dokud se jejich jejich zásadní komponent nebude vyrábět blíže k uživatelům. Souběžně s tím by zároveň i chtěly zredukovat svou závislost na Číně a vylepšit logistiku.

Je pochopitelně otázkou, zda továrny na baterie postavené v Evropě mohou něco změnit, a pokud ano, pak v takové míře, jak je nám předkládáno. Momentálně totiž dochází k rafinaci až 90 procent vzácných kovů v Číně. Na starém kontinentu tak dochází pouze ke skládání paketů z již vyrobených dílů. Pokud by zde pak byly ony továrny na baterie, tak jako tak by lithium, nikl, kobalt a další prvky musely být dováženy, a to i nadále hlavně z Číny.

Ke zlevnění tak sice dojít může, ovšem to opravdu nebude zásadní, dokud si cenu bude moci určovat dodavatel, v jehož plánu je útok na evropské trhy. Čína si navíc s emisemi až tak hlavu nepáře, i nadále při výrobě elektřiny ve velkém využívá uhlí. Jeho spotřebu pak navíc hodlá až do roku 2040 navyšovat, než má dojít k útlumu. Znamená to ovšem, že minimálně 18 let bude moci čerpat z výhody levnějších energií.

Evropa oproti tomu ustupuje jak od uhlí, tak od jádra. Levný ruský plyn pak byl nahrazen dražším, zejména z Ameriky. Obnovitelné zdroje pak vše nespasí, navíc jsou nestabilní a nedostačující. Schäfer tak má pravdu v tom, že je třeba jednat „rychle a nebyrokraticky“. I kdyby mu ale Brusel naslouchal, musel by zcela otočit vůči směřování posledních let, aby něco změnil.

Realitou se tedy stává to, před čím jsme již dlouhá léta varovali. Evropa se chytila do vlastních ideologických sítí, ze kterých bez použití zdravého rozumu není úniku. Bohužel se nedá předpokládat, že by se politici chytili za nos dříve, než bude pozdě. Až přespříliš si totiž zvykli na to, že problémy se jednoduše dají vyřešit tím, že se vytiskne více peněz a případně navýší státní dluh. Že něco takového ale nemůže pokračovat do nekonečna, je nabíledni.

Zdroj: Thomas Schäfer@LinkedIn

Petr Prokopec