Autoforum

/

Foto: Stellantis

Elektromobilita může být hezká věc, ale pokud víte, že pro některé lidi není řešením, jiní na ni nebudou mít a odlišně koncipované nové vozy neprodáte, chce to jinou alternativu. Stellantis bude udržovat při životě staré vozy, chce na tom vydělávat desítky miliard korun ročně.

Před deseti lety ještě nikdo mimo pár lidí z Volkswagenu netušil, že Němci v případě svých dieselů poněkud čarují, aby je naoko udělali čistější. Automobilový průmysl měl v té době značnou váhu, ostatně se jednalo o stěžejní ekonomický pilíř a také odvětví, ve kterém pracovaly miliony lidí. Nikoli jen přímo pro automobilky, nýbrž také pro jejich dodavatele. Či třeba pro firmy, které zásobovaly tovární kantýny a jídelny.

Jakmile nicméně začala světem rezonovat kauza Dieselgate, rázem měli navrch politici, kteří se rozhodli, že automobilovou branži je třeba klepnout přes prsty. A především ukázat lidu, že ve volbách neudělal chybu a zvolil si tu správnou reprezentaci. Nikdo ze zákonodárců přitom v dané chvíli nepřiznal, že dříve diesely ti samí lidé prezentovali jako ekologické. Místo toho odstartovala bezprecedentní démonizace.

Ruku v ruce s tím přišel tlak na elektrifikaci, ze které se stalo pomalu nové náboženství. K této víře se pak začali hlásit i samotní výrobci, kteří doufali, že si tímto způsobem u veřejnosti vylepší image. Zároveň doufali, že i když míří na pole neprozkoumané, dojde na pokles nákladů. Politiky byl totiž určen směr, jakým se branže bude vyvíjet, načež se zdálo být zbytečné investovat do čehokoli jiného.

Kde jsou konce zelené revoluce zvané Green Deal, vidíme všude okolo sebe. Lidé po celém světě jen bezútěšně sledují, kterak jdou ceny nových aut - a nikoli pouze těch elektrických - drasticky nahoru. Stále větší množství zákazníků se tak před showroomy otáčí na podpatku a míří do bazarů, které lze považovat za pomalu poslední baštu svobody. Zvolit v nich totiž můžete cokoli, po čem toužíte a na co máte peníze.

Před tímto vývojem, kvůli kterému se z Evropy stane jakási druhá Kuba, kde jsou lidé nuceni udržovat při životě i několik dekády stará auta, varujeme již dlouho. Mohlo se zdát, že jde o slova hysterická, nicméně aktuální krok koncernu Stellantis jen potvrzuje, že to je už oficiálně akceptovaný budoucí stav. Hlavně mainstreamovým automobilkám totiž hrozí, že zcela přijdou o privátní klientelu.

Stellantis proto uzavřel dohodu o porozumění se společností Galloo, která je vedoucí evropskou firmou zaměřenou na recyklaci aut. Oficiálním cílem celého projektu má být snížení emisí CO2, neboť koncern zjistil, že výroba aut je činností, při které jich vzniká spousta. Nově tak má být zákazníkům usnadněno zrecyklovat jejich vozy, jakmile ty se dostanou na konec své životní cesty. Reálně jde ale spíše o to, aby Stellantis nepřišel o zákazníky, kterým elektrická auta neprodá. A ještě na tom něco vydělal.

Některá média prezentují tento krok jako jakési šetrnější šrotování starých aut, ale tak to není. Stellantis oficiálně počítá s tím, že komponenty znovu použije a prodá servisům nebo je renovuje pro prodloužení životnosti existujících vozů. Ostatně u aut, která by pak mohla dále posloužit jako celeke, dojde na opravu a jejich následný prodej. Stellantis tak v podstatě chce rozjet byznys s renovovanými ojetinami, ovšem ve velkém.

Automobilka totiž doufá, že již v roce 2030 by tímto způsobem mohla dosahovat zisku 2 miliard Eur ročně (cca 47 mld. Kč). Ve stejné době by pak nová auta měla být ze 40 procent vyráběna z recyklovaných materiálů. To pochopitelně emisní stopu výrobce sníží, stejně jako poklesnou náklady. Lidé si navíc budou moci nadále koupit spalovací auta, která ještě dlouho vydrží.

Máme tu tedy „win-win“ situaci? Jak se to vezme. Je více než jisté, že certifikované ojetiny budou dražší než takové, které najdete v běžných autobazarech. Nakolik budou kvalitnější, je nicméně otázkou. Spíše než cokoli jiného tak Stellantis přišel s potvrzením, že na nová elektrická auta si opravdu už spousta lidí nebude mít. A proto dochází na otevření zadních vrátek, kdy si půjde koupit aspoň renovované spalovací vozy.

Podobné kličky by přitom nemusely být nutné, pokud by výrobci hned na úvod řekli, že politické plány jsou nereálné. Jenže v posledních letech se stejně jako kdysi za normalizace mávalo mávátky a provolávala sláva vládnoucí straně a jejím pětiletkám. Jak vše skončilo tehdy, snad nemusíme připomínat. Že to tentokrát skončí jinak, je bez významné sebereflexe na straně politiků i některých automobilek značně nepravděpodobné.

Zdroj: Stellantis

Petr Prokopec