Autoforum

/

Jízdní projev Pacemanu dokazuje, že se i Mini velikosti Countrymanu může chovat rozumně. Obětí na úkor stylu je přesto hodně.

V předchozím rychlém seznámení s nejrychlejším sériovým Mini JCW GP jsem se zmínil, že hlavní náplní našeho programu nebylo obkroužit pár kol na závodním okruhu s poměrně přesvědčivě se chovajícím rychlým hatchbackam, ale testovací jízdy s novým crossoverem Paceman, postaveném na základech koncepčně spřízněného modelu Countryman. A protože bych rád dostál svému slibu, tohle je jeho příběh.

Mini prezentuje Paceman jako zcela novou, sedmou modelovou řadu a dokládá to i svébytným jménem, které má být jakýmsi odkazem na „tempo“ nebo „rychlost“. Ostatně příznivcům motorsportu jistě není nutné vysvětlovat pojem „pace-car”, kardiakům pak „pacemaker”. Nechci brát nikomu jeho iluze, někdo to prostě přijme jako holý fakt, jiný nikoli, ale čistě technicky se o nové auto nejedná. Paceman je prostě jen jiná, třídveřová varianta Countrymanu se svébytnou zádí a několika modifikovanými detaily. Nakonec i rozměry naznačují, že jde z podstaty o to samé auto. Paceman je poněkud překvapivě o pár milimetrů delší, podle očekávání pak o kousek nižší, další čísla jsou si ale velmi podobná.

Britové se s novým označením nemůžou příliš odvolávat ani na svou slavnou, v naší kotlině povětšinou zapomenutou historii British Motor Corporation. Austin ve verzích 1100, A40, A40 Farina nebo i původní Mini bylo skutečně možné pořídit i jako třídveřový kombík vhodný na horší venkovské silničky, všechny ale nesly tovární, respektive neoficiální zlidovělé, určitě však přiléhavé jméno Countryman. Paceman je zkrátka marketingový novotvar, který komusi vhodně zapadl do krámu, každopádně o své renomé se bude muset porvat sám.

Úkol to bude nelehký. Automobilka považuje Paceman za pomyslnou spojnici mezi klasickým Mini a Countrymanem a přála by si oslovit především mladší klientelu žijící ve městech. To je nepochybně trefná definice i relativně jasné zacílení. Jsou města a sociální skupiny, kde nízký věk řidičů a drahá auta nejsou principiálně v rozporu, nicméně budoucí úspěch je poněkud nejistější, než by si Mini možná přálo.

Paceman bude v očích mnohých jistě stylový kočár, od svých starších vzorů ale přebírá především negativa. Srovnejte jej s Countrymanem a ztrácí nejen pár dveří, ale také prostor v kabině. Postavte jej vedle hatchbacku a i bez hlubších znalostí fyziky vám dojde, že jeho dynamiku nikdy mít nebude. A i když jej vybavíte pohonem všech kol, podvozek vysoký jen dvanáct a půl centimetru z něj v terénu stylový off-road (a obávám se, že asi ani schopnější SUV) neudělá.

Tohle auto hlavou prostě kupováno nebude. Lidé po něm budou buďto toužit ze zcela iracionálních důvodů anebo jej budou považovat za naprostý nesmysl. Nic mezi tím. Vadí to ale něčemu? Ano i ne. Mini jde s kůží na trh a riskuje nemalou ztrátu, pokud se však podíváte na Land Rover, který nestíhá uspokojovat poptávku po třídveřovém Evoque coby podobném „nesmyslu”, vyhlídky mateřského BMW zase nejsou tak špatné.

Geny crossoveru nemaskuje

Přestože jsem neměl rozměry Countrymanu v oku, na parkovišti u Pacemanu bylo předem zřejmé, že novinka je o nezanedbatelný kus nižší. Neumím si to uspokojivě vysvětlit, protože rozdíl necelé čtyři centimetry není zase tak moc, ale s trochou nadsázky lze říci, že Paceman naživo působí spíše jako luxusnější třídveřový hatchback stojící na pomezí nižší střední třídy a segmentu malých aut než nějaký typický crossover, i když se také snaží (ne zrovna levně) prodat své nelakované plasty jako „bonus.

Mám-li být upřímný, osobně mě Paceman po stránce designu příliš nebere. Ne že bych hned zítra běžel pořídit si Evoque jakožto další analogicky koncipovaný crossover, podobně jako několika dalším členům naší redakce mi smysl SUV uniká, ale ostré hrany konkurenčního Brita ve spojení se „zamračenou“ přídí a vystouplými blatníky mají v sobě alespoň něco lákavého z výstavních konceptů.

Mini je naproti tomu až přehnaně předvídatelné. Když už bych měl zaplatit za nové jméno, skromně bych očekával přidanou hodnotu v důsledněji přepracovaných nebo zcela jiných liniích. Takhle ale dostanete nachlup stejnou tupou a vysokou příď Countrymanu (připomínající svým výrazem mopslíka a Morris Cowley z pětašedesátého) a nejsem zrovna ani velkým příznivcem nadměrného užívání plastového chromu, který zde vydatně lemuje nejen masku a spodní linii oken, ale také přední i koncová světla.

Neříkám ale, že je Paceman ošklivka. Nafouklé blatníky, spousta oblin, velké lampy a strmě stoupající čelní okno jsou a ostatně vždycky byly „Hofmeisterovou křivkou Mini“, auto je díky tomu povědomé a nezaměnitelné a to je přesně to, po čem potenciální klientela touží. Připouštím, možná bych si časem na jeho mohutnost dokázal zvyknout, navíc vnitřek předních světel lze ztmavit a tím je alespoň opticky zmenšit a sjednotit s dalšími černými detaily na karoserii. Pokud si ale můžu vybrat, mám raději štíhlejší auta a tím ani zdaleka Paceman není.