Autoforum

/

Honda CR-V se dlouhodobě těší oblibě českých zákazníků. I v nové generaci má dobře našlápnuto k tomu na tuto tradici navázat.

Tento test začal poněkud nešťastně. Vyrazil jsem do Prahy pro malý francouzský hatchback s poměrně slušným stádem koní pod kapotou a až po příjezdu se dozvěděl, že místo něj budu následující týden trávit za volantem japonského SUV. To pro mě byla opravdu špatná zpráva. Nejsem sice militantním odpůrcem vozů této kategorie, ale ani nejsem z těch, kteří by jejich vlastnosti dokázali opravdu ocenit. Obecně mám raději menší, obratnější auta a čím je „vehikl” větší, vyšší či těžší, tím méně mě přitahuje.

Mé rozčarování během dne postupně rostlo. Jeden z kolegů mě totiž poprosil, abych mu pomohl s focením dalších dvou SUV. Obě byla z německé produkce, obě měla pod kapotou čtyřválcový diesel doplněný sedmistupňovým automatem a obě byla vybavena „sportovním” paketem. Výsledkem bylo několik hodin, během kterým jsem neustále přesedal z jednoho do druhého a nemohl se rozhodnout, které se mi líbí méně. Ani v jednom jsem se necítil pánem vozu, řízení, brzdy i převodovky si notovaly svou písničku a působilo to spíše jako poslech orchestru ladícího nástroje než koncert sehrané party.

Ani první usednutí do CR-V nenasvědčovalo tomu, že by následující týden měl být něčím jiným než soužitím dvojice odloučené od lože i od stolu, která musí sdílet jeden byt. Mýlil jsem se, již prvních pár kilometrů naznačilo, že si s touto novou Hondou přece jen budeme rozumět. Poslouchala a nesnažila se ze mě na každém hrbolku vytřást duši. Ten týden nakonec uběhl velmi rychle a já možná i pochopil, proč je to tak oblíbené auto.

Méně avantgardy, více stylu

Když téměř před 20 lety přišla na trh první generace Hondy CR-V, jen jsem se v duchu ušklíbal a myslel si něco o krabici od bot na prapodivně se chovajícím podvozku. Když Honda, tak Prelude. Druhou generaci jsem ignoroval stejně, jen z jiných důvodů. Sice se mi docela líbila, ale bylo to auto zcela mimo můj zájem. Když Honda, tak Type-R. Přišlo třetí CR-V a jeho vzhled mě přiváděl do rozpaků. Podivně tvarovaná příď s vystrčeným zobákem nárazníku zkombinovaná s obloukem horní linky oken mi přišla podivná a diplomaticky řečeno neatraktivní. A když jsem si letmo prohlédl první fotky aktuální generace, mávnul jsem rukou, vše při starém, říkal jsem si.

Ono tomu tak není, proporce sice zůstaly stejné, celková délka i rozvor se shodují na milimetr, změny ve ztvárnění jednotlivých částí ale daly nové generaci přece jen jiný výraz. Na přídi zmizel již zmíněný zobák. Nárazník je stále vytažený vpřed, na jeho hranu ale navazuje výrazně skloněný gril. Protaženější čelní světlomety s menší plochou navazující na žebra grilu opticky zlehčují mohutnou příď. Je to návrat k tradiční formě, kterou zavedla již první generace.

Zmizel také druhý z oněch dvou zmíněných prvků, horní linka bočních oken sice stále vytváří oblouk, ten je však vzadu ukončen dříve vzhůru vedeným spodním okrajem okna a jejich spojení ze všeho nejvíce připomíná rozevřené kružítko. Na něj pak navazuje bumerangově zahnutý vnitřní okraj zadních světlometů ne nepodobných těm, které známe z Volva XC60. Celkově auto vypadá uhlazeněji i zásluhou plastů na spodních okrajích auta, na kterých už nenajdete „zkrášlující” svislé prolisy.

Také záď je jednodušší. Šestiúhelníkovitý motiv nahradil zvýšený horní okraj nárazníku vytvářející dojem dělených pátých dveří. Paradoxem je, že přestože celkově jsou zadní světlomety docela rozměrné, při pohledu zezadu jsou velmi subtilní a odkazují tak na první generaci. Na zádi se mi líbí jedna věc. Honda odolala módnímu trendu, kdy se na každém nárazníku musí objevit napodobenina difuzoru, nejlépe ze stříbřitého plastu, a alespoň dvě koncovky výfuku velikosti plechovek od piva. Musím přiznat, že mě tento jednodušší styl oslovuje daleko více, než spousta kudrlinek a rádoby drsně se tvářících plastových panelů, které to stejně vzdají na prvním krtinci.