Autoforum

/

(+ video) Swift Sport je jako Jet Li mezi ostatními Postradatelnými. Žádné velké svaly, ale když na to přijde, těm velkým nakope. Je vážně dobrý.

Děláme to všichni. Tedy alespoň všichni my, pro které jsou automobily jen o trochu víc, než prostředky pro přesuny mezi jednotlivými body na zemském povrchu. Sedíme u počítače a místo, abychom dělali něco rozumného, brouzdáme po automobilových webech, nabídkách prodejců, inzertních serverech a hledáme Auto. A pokud zrovna nesedíme u internetu, držíme v ruce nějaký časopis (třeba zrovna tištěnou verzi Autofora) a sníme s otevřenýma očima.

Představujeme si, jaké by to bylo moci si koupit auto našich snů. Někdo se vidí, jak za volantem některého z italských plnokrevníků zdolává horská sedla, další slintá nad Porsche GT3 RS 4,0 a opájí se představou prázdné Nordschleife a paparazzi fotících ho při pokusu o rekordní jízdu. Jiný zase kašle na stáda koní a říká si, proč já se nenarodil i 10, 20 či 50 let dříve a nemohl si koupit jednu z ikon minulosti.

Pro každého je tím autem s velkým A něco jiného. Téměř ve všech případech to pro nás jsou auta zcela nedostupná a koupit si je můžeme jen jako model či v podobě plakátu na stěnu. Když si to uvědomíme, opustíme ten vlhký sen o Veyronu v garáži a začneme přemýšlet, jestli by se to nakonec nedalo udělat jinak. Co kdybych slevil z nároků? Však to nemusí mít 500 koní a konec konců, ani nové to být nemusí. Jistě se najde nějaký pozér, co si koupil Porsche a pak zjistil, že už tím nikoho neohromí.

Jenže i takové jeté Porsche bude stát milión, a to nemluvím o servisních nákladech. Koupit jetou M3? Hmm, jenže najít dnes slušný kousek vyžaduje velké úsilí a stejně bude stát velké statisíce. RS4? V8, pohon všech kol... Ale to je z louže pod okap. A co nějaký hothatch, vždyť Golf GTI páté generace se dnes dá koupit za „hubičku”. Jenže je to ojetina, navíc turbomotor a kdoví, co se na něm vysype. Rozhodování je o to horší, pokud už na něj nejste sami a podobnou investici vám musí někdo „schválit”.

Zní to jako popis Gordického uzlu. Co se na to ale zkusit podívat z jiného úhlu a zahrát si na Alexandra Velikého. Je potřeba se oprostit od předsudků, auto pro zábavu totiž nejen že nemusí mít pod kapotou stovky koní, nemusí mít zadní náhon, ani nemusí stát tolik, abyste kvůli němu museli prodat ledvinu. A dokonce to ani nemusí být lamač rychlostních rekordů. Stačí aby z vás ždímalo emoce, aby vás bavilo. Co zkusit nějaké splašené prdítko, kterých se v minulosti objevila už celá řada.

Prvním z prvních bylo původní Mini. Kolo v každém rohu, malý motor, váha nákupního košíku a obratnost mouchy. Z pozdějších jistě stojí za zmínku Peugeot 205 GTI, překvapivě tolik oblíbený řidičkami. Překvapivě proto, že byl neskutečně přetáčivý a každou řidičskou chybu v podobě ubrání plynu či brzdění v zatáčce trestal v lepším případě hodinami, v tom horším omotávkou kolem nejbližšího stromu. Osobně mám ve velké oblibě dvojici Citroën Saxo VTS resp. Peugeot 106 GTI a vždy, když někde vidím zachovalý kousek, musím hledat důvod, proč si ho nekoupit.

Obecně mám tyhle vysportované malorážky rád. Obzvláště ty, které již z minulosti obchází aura něčeho výjimečného. Swift Sport si udělal jméno už ve své první inkarnaci a o jeho dobré pověsti svědčí fakt, že si ho jako základní model vybraly půjčovny vozů u Zeleného pekla. Není tedy divu, že v redakci bylo před jeho testem poněkud rušno, došlo i na konflikt. Swift chtěli všichni. Ke mně se nakonec dostal spíše shodou okolností, původně si jej vybojoval někdo jiný, o to větší jsem měl radost. Vydržela mi celou dobu až do okamžiku, kdy jsem vracel klíče. Musím říct, že ještě s žádným testovaným autem jsem se tak nerad loučil.

Nevytahuju se, rostu

Když v roce 2004 přišel na trh nový, zakulacený Swift, myslel jsem si něco o docela povedené variaci na Mini. Jenže pak jsem ho potkal osobně a nějak nemohl přijít na chuť nevyváženému poměru délky a výšky. Příliš krátký a vysoký čumák, za ním ještě vyšší kabina. Předminulý rok pak přišla současná generace a přestože do délky narostla, její skóre to u mne příliš nevylepšilo. Mám rád subtilnější tvary a Swift se svým přefouklým pontonem není zrovna můj šálek kávy.

Tohle se mi tak nějak na pozadí honilo hlavou, když jsem si auto šel vyzvednout. Byl jsem prostě smířen s tím, že se mi moc líbit nebude. Ani první chvíle nenaznačovaly, že by tomu nakonec mělo být jinak. Swift stál v řadě mezi ostatními vozy a přestože patří do supermini, střecha mu čněla i nad vedle zaparkovaným Kizashi. Auto jsem obhlédl, jestli nemá nějké šrámy, sedl za volant a vydal se na cestu. Žádné nadšení. Po prvních pár kilometrech a zatáčkách se můj dojem začal radikálně vylepšovat, provozem na magistrále jsem se proplétal jako Tomba la Bomba. Ale to vlastně předbíhám, zpět k designu.

Přijel jsem domů, auto přeleštil a ve světle zapadajícího Slunce se vydal fotit. Je samozřejmostí, že je při tom nutno obhlédnout auto ze všech stran, správně ho naaranžovat, najít ty správné úhly tak, aby neunikl žádný z podstatných detailů. Začal jsem si uvědomovat, že se mi to auto vlastně líbí, jen se musím vyhnout pohledu přímo z boku. Při tom jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že kdyby někdo vzal velkou pilu, odřízl skleník kabiny, nechal na ponton spadnout velký panel a pak kabinu nasadil zpět, vypadalo by celé auto líp. Zmizely by ty velké plechové panely, vedle nichž i 17" kola vypadají malá. Stále nechápu, co Suzuki vedlo k tomu, aby nasadil laťku horního okraje oken tak proklatě vysoko. Z pohledu pod kapotu je zřejmé, že mohla být o 10 cm níž a stejně by chodci padali do měkkého, tedy v rámci možností. Swift je vysoký nejen absolutně, on ční nade všechny své konkurenty. Fabia prý je vysoká, přesto jí na Swift chybí 18 mm, Clio ubírá 25 mm, Mini je nižší dokonce o celých 10 cm

Boční pohled naštěstí zachraňuje kabina s hodně skloněným čelním sklem, černým A a pěkně tvarovaným C sloupkem. Vypadá to o třídu lépe, než v případě Fabie. Jsou ale jiné úhly, ze kterých je Swift mnohem zajímavější. Základní verze se drží při zemi, u verze Sport není pochyb, že pán je tu za sportovce. Výraznou a hlavně zvětšenou maskou ve stylu Audi se přiblížil větší Kizashi, se kterým sdílí výrazným plastem orámované mlhovky. Vepředu výraznější rysy, vzadu už profi výbava. Dvě koncovky výfuku, difuzor s výraznou mlhovkou uprostřed a velké křídlo, to už hned tak někdo nemá. A kdo by ještě pochyboval, přesvědčí ho nápis Sport.

V konečném důsledku musím říct, že byť mám výhrady, nakonec se mi Swift zalíbil. Svého času jsem v testu Kizashi napsal, že na mě působí jako buldok. Swift Sport je zase takové natěšené štěně, které jen čeká na prvního motýla, za kterým bude moct bezhlavě vyrazit. Přes agresivní doplňky si prostě uchovává svůj jednoduchý vzhled.