Autoforum

/

Foto: Artmark, tiskové materiály

Je fascinující, jak lidé, kteří budovali svět za železnou oponou, sami věděli, že jimi nastolené zřízení není s to vyprodukovat ani něco, co by s čistým svědomím mohli dát lidem z vlastní rodiny darem. Tohle auto budiž jedním z důkazů.

Jsme zatvrzelými odpůrci autoritativních režimů jakéhokoli typu, jen svobodně fungující společnost neřízená kýmkoli zdánlivě „pomazaným” byla v historii tohoto světa dlouhodobě schopna obstát před nejrůznějšími výzvami, jimž společnost musí v průběhu času čelit. Proto tak smutně hledíme na vývoj Evropské unie, která sice stále není autoritativním zřízením, rozličných svobod v ní ale v posledních letech dramaticky ubývá.

Výjimkou nejsou ani svobody ekonomické - věcí, které můžete, nemůžete, smíte a nesmíte je tolik, že už se v tom pomalu ani nedá vyznat. Týkají se i automobilového průmyslu, který se ocitá pod tlakem nepřímého centrálního plánování. Pokud si politik - či v tomto případě snad i spíše úředník - vezme do hlavy, že určitá věc bude v jistém časovém horizontu taková nebo maková a pak zavádí nespočet opatření, aby jí skutečně byla, je to prostě špatně. Jsou věci, o které se má starat kreativita celé společnosti neřízená nikým shora, to nikdy nefungovalo a nikdy to fungovat nebude.

Nakonec totéž bylo faktickou příčinou rozkladu někdejšího socialistického bloku, který se v podstatě uřídil k ekonomické smrti. Auto na fotkách níže je paradoxní připomínkou těch dob, neboť jej pořídil člověk, který jednu z komunistických zemí ovládal. Kdyby sám věřil tomu, že to dělá dobře, že díky tomu i ekonomicky vzkvétá, dalo by se to ještě chápat, i on ale v roce 1983 zjevně viděl, že věci jdou do kopru. A neudělal nic.

Ten člověk si říkal Nicolae Ceausescu, byl faktickým diktátorem ovládajícím Rumunsko a ten rok se vdávala jeho dcera. To ani ten největší tyran nemůže přejít mlčky, a tak dceři dal svatební dar, osobní automobil. Kdyby věřil v náskok socialistického bloku, o kterém jsme se tehdy učili ve školách, dal by jí Dacii. Nebo aspoň Ladu, Škodu, Trabant, cokoli takového. Ale on to neudělal, koupil jí Renault, který si nikdo z běžných smrtelníků tehdy nemohl koupit, i kdyby na něj měl peníze.

Šlo o u nás docela málo známé kupé Fuego, jedno z velmi úspěšných děl dnes už bohužel zesnulého francouzského designového mága Roberta Oprona. Bylo to tehdy nejprodávanější kupé Evropy a Ceausescu jej dceři Zoie koupil v sympatickém bílém provedení s motorem 1,6 o výkonu 95 koní. Používala jej prý jen při cestách mimo Bukurešť, jinak dávala přednost méně nápadné Dacii 1310 - aspoň ona...

Auto toho tedy moc nenajezdilo, a to nakonec i proto, že v roce 1989 bylo Zoie po státním převratu a popravě jejích rodičů zabaveno. Až v roce 1996 jí bylo vydáno zpět coby člověku, který se zvěrstvy, jaké se v Rumunsku děly, neměl mnoho společného. Nyní jej ve stále velmi zachovalém stavu prodává aukční síň Artmark s vyvolávací cenou jen 500 euro, tedy asi 12 500 Kč. Příhozy se samozřejmě mohou vyšplhat mnohem výš, uvidíme, pro kolik sběratelů bude tento vůz zajímavý. O auto samo tu ale nakonec až tak nejde.

Přijde nám zajímavé jako symbol zkázy socialistického bloku a pokrytectví těch, kteří mu vládli. Berme to jako zajímavou reminiscenci, která nás nejlépe připraví na situace podobné těm, kdy politici nařizují všem elektroauta, sami ale říkají, že jsou pro ně nepoužitelná. Hlavně že pro nás jsou skvělá. Inu, ani kázání vody a pití vína není ničím novým, ani Ceausescu s ním nezačal.

Zdroj: Artmark

Petr Miler