Autoforum

/

Foto: Rob Ferretti, publikováno se souhlasem

Takový nájezd neznamená pro většinu moderních aut téměř nic, mohou být v podstatě jako nová. Ale co když takhle zapřáhnete supersport, který je zvyklý trávit život spíš v klimatizovaných garážích? A navíc musí odolávat zacházení řidičů, kteří takové auto často dříve nikdy neřídili.

Před nějakými patnácti lety mi na zhruba rok skončil v garáži Caterham Roadsport 125. Jeho majitelem byla firma, která jej půjčovala zájemcům o svezení, přičemž já měl na povel předávání, přebírání a především pak servis. Když pak vůz nebyl zamluven, mohl jsem ho používat dle libosti, což jsem dělal pomalu den co den. I díky těmto projížďkám dnes ostatně kladu důraz na co nejnižší hmotnost auta, neboť se zhruba 550 kilogramy na kontě dokázal Caterham zatopit i supersportovní elitě. Jeho atmosférická jedna-šestka od Fordu přitom produkovala jen 127 kobyl.

Tak nízký výkon byl ale bohužel důvodem, proč jsem po každé zápůjčce měl plné ruce práce. Řada klientů se totiž zpočátku na vůz dívala s pohrdavým úsměvem, neboť vyšší stádo produkovala i Škoda Octavia s dvoulitrovým turbodieselem pod kapotou. Že vážila pomalu třikrát tolik bral zkraje málokdo v potaz. Soustavně jsem proto musel rovnat pomačkané plechy, přidělávat utrženou sedačku a ve finále dokonce přeskládávat motor, nápravy a další komponenty na jiný rám.

V takové momenty jsem si říkal, že pokud někdy budu mít to štěstí a pořídím si nějaká vlastní zajímavá auta, půjčím je pouze málokomu. Pokud by pak některé z nich mělo sloužit komerčním účelům a tedy spíše cizím než mně, muselo by jít o vůz, ke kterému bych neměl žádný citový vztah. I když by se totiž lidé měli k půjčeným věcem chovat lépe než k vlastním, obecně je pravdou pravý opak. A rok s Caterhamem mě o tom ujistil do puntíku.

O víc mě zaujala detailní prohlídka Lamborghini Huracán Spyder, které patří Robu Ferrettimu. Ten si jej pořídil v roce 2019 s tím, že jej zařadí do nabídky své autopůjčovny Gotham Dream Cars. A to také udělal. Po vizuální stránce je na auto velmi smutný pohled, naprosto karoserii pokrývá řada drobných šrámů od menších kontaktů s kdečím až po oprýskaný lak od kamínků A pokud náhodou něco není poškozené (jako litá kola), jsou to věci, u kterých došo na opakovanou renovaci.

Vyloženě tristní je pak pohled do interiéru, v němž zejména sedačka, volant a další části působí dojmem, že se díváme na vůz s najetými 850 tisíci km, ne jen 85 tisíci. Tady je neúcta nespočtu uživatelů znát, až z toho bolí u srdce, na druhou stranu nejde o nic, co by nešlo celkem jednoduše vyměnit.

Zajímavá je tak hlavně mechanická stránka vozu. Ten navzdory tomu, že najel zmíněnou kilometráž, během kterých byl jistě nejednou týrán, nikdy neprojevil žádnou zásadní závadu. Docházelo pouze na pravidelnou výměnu oleje a dvakrát se měnily také brzdy, to je ale vše. Na 5,2litrový atmosférický motor V10 ale nebylo potřeba sáhnout, původní je rovněž převodovka či spojky. A s problémy není spojeno ani řízení disponující posilovačem.

Dá se předpokládat, že za dobrým stavem stojí hlavně respekt zákazníků vyvolaný 610 koňmi pod kapotou. Stejně jako skutečnost, že v rámci denní zápůjčky může klientela najet jen 160 km, přičemž okruhy má pochopitelně zakázané. Nejvíc tak všechny ty zápůjčky odnesl hlavně interiér, exteriér jen o trochu méně.

Rob se nyní vůz rozhodl prodat, neboť své klientele chce půjčovat auta s nižším nájezdem, u nichž může garantovat jejich spolehlivost. Kupodivu se rozhodl, že ona sedadla a další škody nenechá opravit, což je na jednu stranu sympaticky otevřené, na tu druhou ale možná zbytečně „sebekritické”. Neboť pokud je vůz technicky fit, proč jej nedat dohromady vizuálně a nevrátit mu roli italského parádníka, jakým by také měl umět být?

Zdroj: SuperspeedersRob@Youtube

Petr Prokopec