Autoforum

/

Foto: Volkswagen

Je to něco, o čem mluvíme roky, Němci si to ale dosud odmítali připustit. Teď už i oni chápou, že sázka na elektromobily pod taktovkou politických tlaků je zkázonosnou spirálou, ve které si dobrovolně můžete vybrat jen ze dvou cest: Špatné a ještě horší.

Převratný vynález Karla Benze letos slaví své už 140. narozeniny. Za tu dobu automobilová branže prošla mnohými krizemi, přičemž nejen my nejživěji vzpomínáme na tu z let 2008 a 2009, kterou odstartoval krach amerického realitního sektoru. Na další problémy pak došlo o dekádu později, kdy dorazila koronavirová pandemie následovaná nedostatkem čipů. Průmysl se z problémů vždy dokázal dostat, a tak mají mnozí pocit, že současné těžkosti automobilových firem, které jsou téměř denně skloňovány samotnými společnostmi, jsou jen dalším mráčkem, který se při troše snahy přežene.

Není tomu tak.

Současná krize není stejná jako ty předchozí, je úplně jiná. Nevznikla kvůli širším ekonomickým problémům či vyšší moci, tomu se skutečně dá relativně snadno přizpůsobit, vznikla naprosto uměle kvůli snahám o nařizování elektromobility. Ta je sama o sobě tak neefektivní alternativou vedle toho, co už známe, co už je vyráběno a používáno, že přináší spoustu primárních i sekundárních dodatečných nákladů, které celý průmysl zcela zbytečně ubijí zevnitř a činí nekonkurenceschopným navenek.

Pro běžného smrtelníka je těžké si představit veškeré dopady zejména přerozdělovacích mechanismů EU, které se o to zejména starají, v principu jde ale o totéž, čím je manipulace trhem s energetikou. Když efektivní zdroje zakážete či zatížíte z prstu vycucanými pokutami, které je učiní uměle nekonkurenceschopnými vedle těch, které jsou politicky „in”, můžete jako výrobce produkovat - a jako zákazník kupovat - jen elektřinu uměle zdraženou nebo přirozeně drahou. Takže prostě platíte víc, vidíme to na složenkách každý měsíc.

To samé se děje s automobilovým průmyslem, také tady jsme spolu s automobilkami postaveni před rozhodnutí, zda si za dnes už podobné peníze zvolit auto protežované a zvýhodněné (tedy elektromobil) nebo uměle zdražené (tedy spalovací vůz). Rozdíl je ale v tom, že elektrika z uhlí i z „vrtule na kopci” je stejná, funguje stejně. Auta se spalovacími motory a elektrickým pohonem ale ekvivalentní nejsou, což způsobuje hromadu sekundárních neefektivit, především ale tlačí kupující do třetí možnosti: Nekoupit si nic (nového).

Právě tohle dostává automobilky do situace, ze které není dobrého východiska. Mohly si vybrat, zda dají přednost lidmi žádaným spalovacím vozům (a budou platit pokuty a riskovat své úplné vytlačení z trhu) nebo dají přednost nežádaným elektrickým vozům (a vyhnou se tak pokutám, ovšem mohou skončit u toho, že prodají pětinu aut). Dá se pochopit, že udělaly to druhé, je to asi méně riskantní cesta. Ale fascinuje nás, že ji přijaly s takovým nadšením a dnes se tváří, jako by to byla jejich vlastní volba, za kterou se samy bijí.

Nebyla, jen je - řečeno s Markem Twainem - bylo snazší oklamat, než je teď složité je přesvědčit, že byly oklamány. Obě možnosti, které jim zbyly, je totiž dostávají do „katastrofální spirály ztrát”, jak situaci neobyčejně trefně nazval Stefan Grundhoff z německého Focusu.

Je zcela mimořádné, aby německá média byla v této věci takto otevřená a kritická, ale už fakt, že jsou, jasně ukazuje, že už i Němci pochopili. Už i oni ví, že politicky nalajnovaná cesta s nadšením přijímaná (a v některých případech později odmítaná) nekompetentními manažery jako Schäfer, Källenius, Zellmer, Döllner nebo Tavares je cestou do pekel.

Stávající krize má tedy kořeny zarostlé opravdu hluboko, neboť úzce souvisí se snahami o naplnění tzv. Green Dealu, ke kterému Evropská unie směřuje už pomalu dvě dekády. Automobilky ji jen utužily jsou horlivostí, naivitou, patolízalstvím - opravdu nevíme -, když v určitou chvíli začaly až na drobné výjimky hlásat, že zákazníci přejdou od spalovacího pohonu na ten elektrický v řádu několika málo let a v maximální možné míře. Na nic z toho ovšem nedošlo, místo toho se definitivně prokázalo, že v některých regionech zabere elektrifikace dlouhé dekády a někde na ni nedojde vůbec. Přičemž se nebavíme třeba o Africe či Jižní Americe, ale o mnoha částech Asie či dokonce Evropy.

Pro výrobce je to nyní problém v přesně výše popsaném duchu. Mnozí totiž předpokládali, že díky politickému tlaku budou moci pohodlně investovat už jen do jednoho druhu pohonu, pochopitelně toho bateriového. Nyní však musí zbrojit na dvou či více frontách (hybridy), což pochopitelně vede k růstu nákladů. Ty ovšem v případě elektromobilů nejsou adekvátními příjmy vyváženy vůbec.

Jak už padlo, s každým dalším prodaným spalovacím vozem navíc narůstá hrozba, že automobilky zkasíruje EU za tzv. nadlimitní flotilové emise, ani to ale není vše. Ve snaze vybalancovat všechny protichůdné faktory automobilky přichází se stále problematičtějšími produkty. Podívejte se na to, čím je nový Mercedes CLA. Nazvat jej polovinou vola a polovinou včely by bylo lichotkou, je to nejméně 2,1tunový nesmysl, který jako by nevěděl, kam patří - bude to špatný elektromobil, bude to špatné spalovací auto, bude špatný i staticky, protože kvůli ohromné vnitřní neefektivitě jeho vývoje a výroby šetří i na tom, jak vypadá zevnitř. A to je jeden z mnoha příkladů, málokteré auto z poslední doby vzbuzuje nadšení v jakémkoli ohledu.

Politici navíc celou situaci zkomplikovali tím, že v předchozích dekádách pomáhali globalizaci, proti které se ale nyní stavějí. Evropa, USA a Čína jsou nyní tři velmoci, které si jdou navzájem po krku, přičemž obchodní války logicky vedou ke zvyšování nákladů. A to je to poslední, co automobilky v popsané situaci potřebují.

Posledním hřebíčkem se pak zdá být aktuální vývoj v Číně. Ještě nedávno šlo pro téměř všechny zahraniční značky o zemi zaslíbenou, přičemž tamní zisky byly využit k tomu, aby si mateřské firmě v Evropě mohly dovolit být neefektivní se svými prodělečnými „zelenými” projekty. Jenže tohle je pryč, zákazníci v Říši středu totiž dávají stále více přednost domácím automobilkám a ty evropské už nejenže nemají dobrou cestu, kterou jít, nemají už ani z čeho platit ty špatné a horší, které zbyly.

Fakt, že to Němci vidí, je osvěžující. Ale dokud se fakticky něco nezmění, budeme dál svědky stejně smutného divadla. Evropa nezbytně potřebuje odstranit ze svého vedení současné struktury, které nejsou s to přizpůsobit se nové realitě, znovu nechat firmy volněji dýchat a dovolit jim fungovat efektivněji. To z naší strany - a ani ze strany kolegů z Focusu - není „protievropský” postoj, to je naopak velmi proevropský postoj. Bez razantních změn totiž Evropa v duchu výše zmíněného leda pojde. A je smutné, že si za to bude případně moci hlavně sama.

Zdroj: Focus

Petr Prokopec