Autoforum

/

Foto: Opel

Podobných vozů se ještě nedávno prodávala spousta a málokterý se zvládl majitelům zprotivit svými faktickými nedostatky. Přesto se k nim lidé obrátili zády, a tak i jako ojetiny spadly na dno zájmu. Dnes se z něj zvedají díky kombinaci praktičnosti, spolehlivosti a ceny.

Situace na trhu ojetých aut občas připomíná slova o tom, že si některých věcí začneme vážit až ve chvíli, kdy o ně přijdeme. Stále častěji je lze vztáhnout k autům kategorie MPV, která byla léta piplána s cílem zvládat dlouhé rodinné přesuny a jak z hlediska praktické využitelnosti, tak z hlediska technické odolnosti. A obvykle v tom dokázala být hodně dobrá. Nebyla ale „cool”, chyběl jim styl, a tak se k nim většina lidí přes jejich faktickou uspokojivost obrátila zády.

Téměř všechny automobilky je tak postupně vyřadily ze svých evropských nabídek, z myslí pak empévéčka sešla také kupcům ojetých vozů. Všímat si jich znovu začínají až v poslední době, kdy jejich ceny povětšinou spadly tak nízko, že vůbec nekorespondují s tím, co tyto modely nabízí, čímž k sobě v dobách všeobecné drahoty znovu přitahují pozornost. Někteří se tak začínají ptát, co je na těchto vozech vlastně špatného? A sofistikovanou odpovědí často nemůže být jiné slovo než prosté „nic”.

Platí to také o Merivě, která z výrobního programu Opelu vypadla už před pěti lety a v autobazarech má daleko k oblíbenému autu. Pozornost si v jejím případě zaslouží hlavně druhá generace, která dorazila na trh v roce 2010. Oproti předchůdci značně narostla, a to z 4 052 na 4 288 milimetrů. Kromě toho se dočkala „sebevražedných“ dveří automobilkou nazvané FlexDoors, jež usnadňovaly nástup na zadní sedadla. Ta přední pro změnu byla vybavena stejnými technologiemi, jakými disponovala i vrcholná Insignia. Díky tomu je můžete nastavit podélně v rozmezí 240 milimetrů a výškově v rozmezí 65 mm. Spojení „malý velký zázrak“ tady není od věci.

Jak se nicméně říká, každá mince má dvě strany. Ony dveře FlexDoors jsou tak i jedním ze zdrojů problémů, neboť kvůli širokému úhlu otevření může při nesprávném usazení dojít k poškození laku. Když si navíc uvědomíme, že Meriva má problémy s korozí, pak drobné oděrky mohou vést k velmi drahým opravám. Proto ze stejného důvodu zkontrolujte také přední světla a především řízení. To může být značně nepřesné, za čímž může stát špatné či nestabilní uchycení k přední nápravě. Dále zkontrolujte možné úniky oleje a výfuk, zda nepodléhá korozi.

To je ale v podstatě vše, Meriva rozhodně není nespolehlivé auto, jak potvrzují i data TÜV. Poslední vyrobené vozy staré dnes čtyři až pět let patří do první padesátky nejspolehlivějších modelů vůbec, s rostoucím stářím se situace jen zlepšuje. Šesti- až sedmileté vozy jsou už na pozici číslo 30, osmi- až devítileté jsou 28. a deseti- až jedenáctileté dokonce 7. To prosím při průměrném nájezdu 101 tisíc km.

Zejména motory se jeví jako velmi spolehlivé, stejně tak převodovky. Vybírat přitom můžete mezi pětistupňovým či šestistupňovým manuálem a šestistupňovým automatem, stejně jako mezi agregáty 1,4 VVT, 1,3 CDTI, 1,6 CDTI a 1,7 CDTI pokrývajícími výkonovou škálu od 75 do 140 koní. Další výtky neexistují, jen je dobré zkontrolovat, zda se ten který vůz zúčastnil svolávacích akcí. Například nepříjemné uvolňování šroubů rámu sedadel u aut z roku 2011 a možné prasklinky na řízení u vozů z roku 2013 vyřešily právě svolávačky.

Přesunout se můžeme k cenám, které startují hodně nízko, již okolo 70 tisíc korun. Za ně ovšem dostanete exempláře s nájezdem mezi 200 a 300 tisíci kilometrů. Ani po zpřísnění výběru nicméně nepřijdete na buben, vozy s nájezdem okolo 100 tisíc kilometrů a výkonem přes 100 koní stojí od 110 tisíc Kč nahoru. Výbava je obvykle ucházející, byť podléhající standardům první poloviny minulé dekády. Takové panoramatické okno je tedy standardem až po hlubším sáhnutí do peněženky, což platí také o vyšším dieselovém výkonu šponujícím cenu až k cenám okolo 200 tisíc korun. Ani to ale nakonec není moc.

Zdroj: TÜV

Petr Prokopec