Autoforum

/

Foto: Kia

Naprostá většina Němců elektrická auta nechce, v takovém případě není příliš o čem mluvit. Jak je ale vidno, ani výslovná snaha přejít na elektrický pohon nemusí být korunována úspěchem. Příběh Holgera Machta jen připomíná některé nepřekonatelné limity.

Neuplyne pomalu ani den, aby politici nebásnili o elektromobilitě jako o jediné možné formě dopravy budoucnosti. Jen u slov nicméně zákonodárci nezůstávají, bateriový pohon s pomocí peněz všech, kteří o něj nestojí, podporují na všech frontách. Dotace na kupní cenu jsou jen nejviditelnější formou, jde tu o celý aparát starající se o drastické pokřivení tržní reality - od pokut za nadlimitní emise CO2 na evropské úrovni přes dotace na stavbu či provoz továren až po daňové výhody pro ty, kteří elektromobily kupují.

Nedá se ani spočítat, kolik to všechno dohromady stojí, jen od momentu prodeje každého elektroauta (tedy kalkulujeme-li s dotacemi na kupní cenu, daňovými úlevami pro firmy, zvýhodněním elektřiny oproti fosilním palivům apod.) ale jedno každé prodané elektrické auto stojí Němce v přepočtu více než půl milionu korun. To je poměrně vysoká částka, uvážíme-li, že 85 procent Němců elektromobily otevřeně odmítá.

Ani takové rozhazování peněz ale nestačí k tomu, aby se elektromobily staly pro běžnou veřejnost použitelnými a dostupnými. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Holger Macht, který je učitelem na technické škole. Do svého zaměstnání musí každý den dojíždět zhruba 100 kilometrů, což není zrovna málo. S dvacet let starou Škodou Octavia TDI nicméně tuto vzdálenost zvládal překlenout za pár desítek minut, když ale jeho vůz dosloužil, byl nucen přesedlat na hromadnou dopravu. V té chvíli ovšem na cestě strávil 1 hodinu a 40 minut.

S něčím takovým se Macht nechtěl smířit, přeci jen 3 hodiny a 20 minut každý den v autobusech a vlacích není zrovna tím, po čem by člověk toužil. Stěhovat se nechce, k Mnichovu má osobní vazbu a nepovažuje ani za dobré, když je učitel ze stejného města jako jeho studenti. Jelikož si byl vědom toho, že proti dieselovým vozům v Německu začali mnozí brojit, což vyústilo v zákazy vjezdu do měst, rozhodl se, že přejde na elektromobil. Aby jej nicméně mohl spolehlivě využít k pravidelnému dojíždění, potřeboval zároveň i vlastní dobíječku v podzemní garáži, která by mu dopřála klid a přes noc zajistila dobití baterií na pro další ranní přesun.

„Nemohu jezdit do Bad Tölzu, aniž by vůz nebyl nabitý. Zároveň ovšem nemůžu každý večer či ráno laborovat, kde bych jej mohl nabít,“ uvedl Macht s odkazem na značnou obsazenost veřejných dobíjecích stanic, ať již jinými elektromobily, nebo dokonce spalovacími vozy. Proto již 3. srpna 2021 zaslal dotaz společnosti Gewofag, která vybudovala rezidenční komplex, ve kterém bydlí, zda může své garážové stání osadit wallboxem.

Zatímco z první odpovědi se zdálo, že s domácí dobíječkou nebude problém, ve druhém e-mailu již společnost Gewofag zmiňovala nutnost prohlídky elektrikářem. Ten na místo skutečně v září roku 2021 dorazil, přičemž uvedl, že není problém natáhnout kabel od pět metrů vzdálené zásuvky. Souběžně s tím by pak byl na odbočku nainstalován také elektroměr, který by měřil Machtovu spotřebu.

Jelikož se ale dále nic nedělo, učitel se na počátku října dotázal majitele komplexu, kde nastal problém. Odpovědí mu byla opravdu studená sprcha, dle společnosti Gewofag by totiž musel být natažen kabel až z jeho bytu, aby došlo na správné naúčtování odebrané elektřiny. Aby navíc těch problémů nebylo málo, Němci v dané době zrušili podporu na domácí wallboxy ve výši 900 Eur (cca 22 150 Kč), s níž Macht počítal.

Jelikož je učitel činný v místní politice - a společnost Gewofag je ovládána Mnichovem - zkusil využít svých konexí. A opravdu se zpočátku věci daly do pohybu, společnost jej totiž ujistila, že zadala druhý test. Ten pak měl dopadnout dobře, ovšem ani v březnu letošního roku neměl Macht jasnou odpověď. Místo toho byl ujištěn, že se opravdu nemá čeho bát.

V květnu se nicméně učitel dozvěděl, že skutečně je třeba zavést kabel až do jeho bytu. Náklady na tuto operaci ovšem byly vyčísleny na 16 tisíc Eur (asi 394 tisíc Kč). K tomu by navíc bylo třeba zaplatit dalších 2 000 Eur (přes 49 tisíc Kč) za samotný wallbox a navíc ještě 60 tisíc Eur (1,47 mil. Kč) za elektrickou Kiu EV6, jíž si Macht vyhlédl. Suma sumárum tu máme 78 tisíc Eur za zajištění relativně spolehlivého ježdění elektrickým autem. To je více jak 1,9 milionu Kč - není divu, že něco takového ani člověk toužící po elektromobilu nechtěl vydat a raději se vrátil tam, kde začal.

Macht tak nyní dojíždí do práce znovu v dieselovém autě, v létě si za 8 tisíc Eur koupil naftový Ford Mondeo třetí generace. A možná dobře udělal, za cenu poloviny instalace nového kabelu (asi 197 tisíc Kč) získal auto, se kterým může bez obav jezdit do školy den co den klidně dalších 10 let. Základní poučka ostatně praví, že pokud chcete jeden produkt nahradit druhým, musí perfektně fungovat a musí být lepší než ten, který nahrazuje. Sami si jistě odpovíte, jak moc toto elektromobily splňují... A přidá-li se k tomu 1,7 milionu Kč rozdílu v ceně, není divu, že i nadšence do elektromobility prvotní odhodlání dříve nebo později opustí.

Zdroj: Focus

Petr Prokopec