Autoforum

/

Foto: Pixabay, CC0 Public Domain

Zemí, ve kterých padá dekády nepřekročitelná stotřicítka jako nejvyšší dálniční limit, v Evropě rychle přibývá. Proč se to děje ze všech možných etap lidské existence zrovna v této době, je velmi obtížné chápat.

Jako člověk, který vyrostl v komunistickém Československu, který poznal, co to je, když mu od mládí vštěpují do hlavy „kariéru” jiskra-pionýr-svazák-komunista, který na vlastní kůži zažil milicionáře ve škole vyprávět příběhy typu „rozkaz zněl jasně”, který ví, co to je popotahování celé rodiny za nošení triček s nevhodnými nápisy, jsem velmi citlivý na jakékoli projevy totality. A je mimo jakoukoli debatu, že se s nimi dnes po dekádách relativní svobody znovu setkáváme.

Žádné dvě etapy lidské existence nejsou stejné a rozhodně dnes nežijeme v tom, v čem jsem vyrostl. Stejně rozhodně je ale třeba říci, že se tu od roku 1989 nikdo ani nepokoušel řídit tolik oblastí lidské činnosti z jednoho místa, tolik zasahovat do našich svobod je jménu bůhvíčeho. Jsou to zatím spíš náznaky typu „ministerstvo pravdy” se svými „komunikačními kartami”, ale jste nevšímaví, naivní nebo neinformovaní, pokud nevnímáte, jak moc tyto krok mění chování celé společnosti často navzdory nulové změně v platných zákonech.

Nakonec za komunismu jsme také měli ústavou garantovanou svobodu projevu a co to znamenalo? Dnes jsou lidé znovu tvrdě trestáni za to, co si myslí, co říkají - nemusím s nimi souhlasit, ale určitě bych neomezoval veřejný diskurs na jakékoli téma tímto způsobem, z toho nemůže vzejít nic dobrého. Vytvoříme tím často akorát nové mučedníky snadno pochybných lidských kvalit, kterým tímto způsobem akorát není dovoleno se rychle veřejně zdiskreditovat.

Svobody zkrátka ubylo, v mnoha ohledech. Platí to - obecně vzato - i na silnicích, kde jste v 90. letech na začátku nového milénia museli pracovat hlavně se svým smyslem pro odpovědnost, dnes musíte zapadnout do přesně vymezených škatulek, jinak budete potrestáni tím nejtvrdším možným způsobem (zákaz řízení) klidně za jedno jediné, snadno banální porušení pravidel, které neznamená absolutně žádné ohrožení kohokoli. Myslet nad svým jednáním je fakticky zakázané, chovat se přiměřeně situaci vyloučené či krajně nevhodné, musíte téměř přesně dodržovat daná pravidla, jinak končíte.

Prakticky vše popsané není žádná česká specialita, jsem tak trochu světoběžník a přibližně to samé se s menším nebo větším časovým odstupem děje prakticky po celé Evropě, stále krutější zacházení s řidiči nevyjímaje. Je tak nanejvýš paradoxní, že jsme zrovna v této době svědky toho, co bylo v dobách oné svobody prakticky úplné tabu - zvyšování nejvyšší povolené rychlosti na silnicích.

Nechci přilévat ohně do současných tureckých debat, ale názor celé naší redakce na tuto věc je po dekády konzistentní: Paušální rychlostní omezení jsou nesmysl. Není žádný důvod - a Německo je toho po dekády skvělým důkazem -, aby na dobře konstruovaných, nepřetížených dálnicích vedoucích nikudy platil jakýkoli rychlostní limit. Ty mají být věcí míst, kde má specifický smysl, není možné jezdit dvě stě v městě a tři sta křižovatkami. Ale na volné dálnici je přiměřená rychlost vždy jen průnikem množin typu auto, kterým jedete, podmínky, které panují, schopnosti, které máte atp. Žádný dobrý paušál neexistuje a ten ve výši 130 km/h byl naprosto nesmyslně nízký už dávno.

Přesto se s ním prakticky nedalo hnout a dnes, kdy lidi ženou před soud za „nenásilné trestné činy z nenávisti”, kdy se skutečně bojíte veřejně říci cokoli kontroverzního, i když jste léty prověřený expert přesně v tom, o čem mluvíte, se najednou, snad už i bez nějakého tlaku zespod politici mohou přetrhnout, aby limit zvýšili. Psali jsme o tom nedávno, 150 km/h se bude legálně jezdit i u nás, v Itálii, uvažují o tom v Rakousku, limity zvýšili v Nizozemsku a nyní je poslali výš také ve Španělsku.

Ani tam nebyli po léta ani trochu velkorysí, je to jedna z mála zemí Evropy, kde vás za vysokou rychlost i zavřou do vězení, což je obzvlášť bizarní. Standardně je tady na dálnici maximem 120 km/h, ale na dálnici AP-7 v Katalánsku se teď může jezdit znovu až 150 km/h, jak informují třeba Euro Weekly News. Není to garantované, rychlost může být ad hoc snížena v závislosti na hustotě dopravy, povětrnostních podmínkách, denní době apod., ale to nakonec platí často i v Německu. Nejde navíc o úplně malý usek, trasa s vyšším maximem je dlouhá asi 145 kilometrů, takže při troše štěstí ji při vaši příští dovolené v Katalánsku můžete zdolat za méně než hodinu bez obav z pobytu za mřížemi.

Fajn, jen nám teď řekněte: Proč? Proč teď? Je obrovský dějinný paradox, že se rozvolňování limitů Evropou šíří jako mor v době, kdy je jinak utahováno skoro všechno a všude. A není to poprvé. V Československu, v té komunistické zemi, která hrubě potírala mé rodiče za to, že si dovolili projevit nesouhlas s rozmístěním sovětských nosičů jaderných zbraní (což je naprostá prkotina, však co tak strašného je na tom projevit takový názor a dál proti tomu nic nedělat?), vedení země zrušilo v 70. letech téměř veškerá rychlostní omezení.

Oproti mylným představám mnohých to tedy nebylo tak, že by rychlostí limity historicky neexistovaly a pak byly zavedeny. Komunisty byly aktivně zrušeny kvůli lepšící se silniční síti a vývoji samotných aut. A co tehdy jezdilo za plechovky, zvlášť u nás? Osvědčilo se to, nehodovost dál klesala a nebýt ropné krize, žádné rychlostní limity by s největší pravděpodobností nepřišly až do roku 1989. Ani sametová revoluce je neodstranila, ani 90. léta je nezmírnila, museli jsme si počkat na současnou dobu, aby se to stalo. Nechápeme, ale je to tak, mezi mírou svobody ve společnosti a výší rychlostních limitů na silnicích zjevně existuje nepřímá úměra. A není to jen česká nebo československá zkušenost.

Zdroje: Euro Weekly News, Autoforum.cz

Petr Miler