Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Švédské terénní kombi dostalo naposledy pětiválcový turbodiesel. Ten je sice nestřídmý a ne zrovna dynamický, charakter ale má.

Musím se hned v úvodu přiznat, že sepsání tohoto testu nebylo jednoduché, přitom ještě před takovým rokem bych recenzi Volva XC70 měl hotovou během chvíle. Jenže v posledních měsících můj dlouholetý vřelý vztah ke švédské automobilce poněkud ochladl, a to především kvůli výhledu do budoucna neslibujícím zrovna procházku růžovou zahradou. Eliminace pětiválců a šestiválců ve prospěch nové generace pohonných jednotek, která počítá maximálně se čtyřmi válci a dvěma litry objemu, totiž není (alespoň pro mne) zrovna kýženou novinkou. A to hned z několika důvodů, z nichž ztrátu charakteru můžu uvést na prvním místě.

Zejména pětiválcové turbodiesely značky jsou totiž jedním z poznávacích znamení automobilového průmyslu. Jen se rozhlédněte kolem sebe a řekněte mi, kdo danou koncepci používá. Možná VW Group, ovšem v jeho případě se jedná o benzinovou pohonnou jednotku, to je ale víceméně vše. Volvo tak s pěticí válců v řadě opravdu vybočovalo z řady (není ta čeština krásná?) a co více, daná koncepce takřka eliminovala chrchlající zvuk, jaký slýchávám i z motorových prostorů sebevědomějších značek - třeba od 2,1litrového čtyřválcového turbodieselu s logem třícípé hvězdy.

Odchodu tohoto motoru tedy opravdu lituji, neboť jej osobně považuji za jeden z mála „naftožroutů“, kteří by mohli do mé virtuální garáže. Obdobný vztah mám pak ještě k dvoulitrovému čtyřválci nebo třílitrovému šestiválci BMW, neboť nabízejí zajímavou kombinaci jízdní dynamiky a relativně nízké spotřeby a jistou atraktivitu nemohu upřít ani boxeru od Subaru, zatímco nenucený tah a abnormální kultivovanost jsou doménou 4,4litrového osmiválce od Land Roveru. Tím ale můj obdiv víceméně končí a začíná spíše nevraživost směřující k jedovatějším plynům, než jaké plynou z koncovek výfuku benzinových vozů.

To jsem ale poněkud odbočil, proto zpátky do Skandinávie, nikoliv ovšem kvůli dalšímu hanění tamních techniků. Snahy Volva v rámci motorového prostoru naprosto chápu, neboť přinášejí kýžené snížení spotřeby a emisí CO2, které je u automobilky zaměřené především na evropský kontinent nadmíru důležité. Jinak by totiž poplatky směřující do Bruselu mohly pořizovací cenu zvednout na úroveň, kterou by již byl ochoten zaplatit málokdo. Ztrátu charakteru tedy budu muset svým způsobem protrpět, i když to znamená, že se již za švédské volanty nepoženu s takovým nadšením jako dosud.

Test modelu XC70 s 2,4litrovým pětiválcem bych tak mohl brát pomalu jako jakousi derniéru - o to těžší však ono loučení (i následné psaní) je. Mám totiž takový pocit, že to bylo opravdu naposledy, kdy jsem s novým víceválcovým Volvem jel. Svým způsobem si tak připadám jako mluvčí na pohřbu někoho milovaného, o kom nechcete utrousit jedinou hanlivou poznámku. Během následujících řádek tak mějte na paměti, že se mi občas přivíralo jedno (a mnohdy i obě) oko. Vzpomínat se totiž má jen v dobrém, tak pojďme na to.

Krabicový zvenčí a strohosti uvnitř skládají typický skandinávský design

Začít můžeme venkovním designem, jehož základní kontury jsou pro Volvo typické. Do klasické krabice, jakými byly modely 740 a 850, má sice XC70 už dost daleko, jistou příbuznost zde ale stále cítíte. A nic na tom nemění ani změny, které dorazily v rámci posledního faceliftu, možná i proto, že vlastně o tolik odlišností oproti předchozímu modelovému roku ani nejde. Tou nejzásadnější jsou nové světlomety, které již veškeré mechanismy sdružují do jednoho místa. Společně s nimi pak ve Švédsku ještě vyměnili přední a zadní nárazník, lehce pozměnili čelní masku a trochu si pohráli i s designem litých kol. To je ale v podstatě vše.

S těmito modifikacemi Volvo XC70 zvládá držet krok s dobou a zároveň vypadá i dostatečně kurážně, jakoby opravdu chtělo projet čímkoliv. Trochu mne proto zaráží tvrzení značky, že stávající stylizaci považuje za „vanilkovou“. Při pohledu na nové koncepční Coupe si totiž říkám, že stejně jako motor má i design vozu svůj charakter. Dvoudveřový náhled do budoucnosti však na své karoserii míchá jeden vliv za druhým (zezadu mi připomíná P1800, zepředu Aston Martin či BMW), čímž si mne příliš nezískal. Rozhodně se tedy nemůžu považovat za zastánce chystaného stylistického skandinávského jazyka, to mi již mnohem více sedí ta poslední interpretace vyjádřená modely S60 a V60. Pravdou ovšem je, že především pohled na vzhled je velmi subjektivní záležitostí a již dopředu tak počítám s tím, že tam, kde já vidím klady, bude někdo jiný vidět zápory.

Je rovněž jasné, že obdobnou polemiku si vyžádá interiér, neboť odlehčený skandinávský styl nesedne zrovna každému. Jen ve svém okolí mám bezpočet lidí, pro které je zejména pravá část palubní desky příliš chudá, bez cinkrlátek. To je ovšem architektura, jež je Volvu již několik let vlastní a ani zde toho facelift mnoho nemění. Víceméně se totiž obměnil pouze přístrojový štít, který nyní po vzoru modelu V40 dostal TFT displej se třemi režimy (Eco, Elegance a Performance). Podle dané volby pak vůz nezmění svou jízdní dynamiku, ale jen barvu podsvícení. Sám bych přitom asi nastálo zůstal u módu Elegance, který palubní desku prozáří lehce našedlým odstínem. Rudá sportovního režimu mi totiž v zrovna v tomto modelu přijde nepatřičná, což svým způsobem platí také o zelené ekojízdě.

Než se dostanu k samotným jízdním zážitkům, je třeba popsat ještě zbytek vozu. Třeba onu plovoucí středovou konzoli, kterou řada novinářských kolegů nemá ráda - ovšem takové ženy ji milují, neboť pro ně představuje nesmírně praktickou věc. Do daného prostoru se totiž akorát vejde kabelka, ze které tak rtěnky, klíče, mince, propisky, bločky a celá řada dalších serepetiček nelétají po celém voze, ale jsou pěkně po ruce. To se ovšem nedá říct o zadních sedadlech. I přes svých 187 cm jsem na ně totiž zepředu nedosáhl. Cestující ve druhé řadě tak mají opravdu bohatý prostor pro kolena i hlavu, přičemž zrovna tohle je jeden z mála vozů, kde si ještě dokážu představit jízdu v pěti cestujících.

Na pohodlí a boční vedení, jež křesla Volva nabízejí, se rovněž zaměřím až později, závěr prezentace interiéru tak patří zavazadelníku. Ten je svým způsobem kapitolou samou pro sebe, neboť již v základu nabízí nejen 555 litrů objemu, ale také široký nákladový prostor a vcelku nízko položenou hranu. Pokud navíc sklopíte druhou řadu sedadel, pak máte k dispozici rovnou podlahu a 1 580 l, což sice není rekord segmentu, na odvezení kočárku, postýlky, výbavičky pro ratolesti a bagáže pro dva dospělé to ovšem s přehledem postačí. Navíc řada prvků v podobě mříže, sítí a výklopné desky dokáže zabránit nechtěnému pohybu veškeré zmiňované bagáže.