Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) GT 86 má na papíře všechno, co si dnes konzervativní příznivce sporťáků může přát. Jenže ve skutečnosti auto až takový zázrak není. Proč?

Toyotu GT 86 jsme pro vás poprvé otestovali letos na jaře a ani na moment jsem od té chvíle netrpěl nutkáním říci vám k ní něco dalšího. Okolnosti tehdejší recenze ale měly dva háčky - jednak šlo o auto ze specifické série připravené pro tehdejší novinářské testy, no a pak jsme vůz vyzkoušeli pouze na španělské půdě.

Nic proti Španělsku, ale tamní (ano, i tamní...) silnice jsou v přece jen lepším stavu než ty české, a tak zkušenost z místních cest může prozradit i něco dalšího. Jsem navíc přesvědčen, že sériové auto zde prodávané je nakonec trochu jiné, a tak všechny kolegou uvedené informace nejsou pro českého zákazníka relevantní. A v neposlední řadě - trochu delší než jednodenní zkušenost čítající třeba i jízdu na mokru odhalila o tomto voze věci, které napoprvé prostě nebylo možné zjistit.

Proto jsem se rozhodl, že vám nabídnu ještě tento druhý, tak trochu doplňkový test, který si na mušku vezme jen část vlastností auta. GT 86 se mi dostala do rukou v rámci srovnání s jiným vozem, na které teprve dojde (a to budete koukat, co jsme vymysleli za hloupost...), takže pokud jste se něco nedočetli ani ve zmíněné první a nenajdete to ani v této recenzi, ještě můžete doufat, že se to objeví v té příští. A protože bych byl nerad, kdybyste při čtení trpěli nějakým déjà-vu, dám tomuto textu trochu jinou než obvyklou strukturu. Ale od klasiky se přesto úplně nevzdálím, na takovou změnu už jsem asi už moc starý...

Tolik na vysvětlenou, dále jen k věci.

Mizerný první dojem na místě

Pro člověka mého uvažování je těžké nemít před první jízdou s GT 86 vysoká očekávání. Po letech hořekování nad vizuálně otylými auty s vysokou hmotností, přeplňovanými motory a automatickými převodovkami je to na papíře malý zázrak. Kompaktní kupé, které neváží ani jeden a čtvrt tuny, těžiště má proklatě nízko, pod kapotou dvoulitrovou atmosféru a jejích 200 koní posílá na zadní osu přes šestistupňovou manuální převodovku a samosvorný diferenciál. Nechtě mě definovat dokonalé kompaktní sportovní kupé a popíšu vám ho nějak takto, jen koní a objemu motoru bych asi trochu přidal. Ale zrovna z hlediska charakteru a jakési „čistoty” točivý dvoulitrový čtyřválec problém není, i ten může mít své kouzlo, které menší než úchvatnou dynamiku v přímce snadno přebije.

Přicházet k jakémukoli autu s takovým předpokladem je pro první dojem ve většině případů smrtící, neboť podobným očekáváním se dá maximálně dostát. Tak trochu tím omlouvám pocity, které ve mě Toyota napoprvé vyvolala, neboť byly vesměs mizerné.

Dokážu se přitom oprostit od vizuálního dojmu, který není zrovna dokonalý. Jistě, každému se líbí něco jiného, ale nemám nyní na mysli vyloženě designové křivky, ty jsou na japonské poměry (auta tamní provenience jsou designově buď totálně nudná, nebo naprosto šílená) asi nejatraktivnější možné. GT 86 ale trápí několik podivných disproporcí, se kterými se prostě nedovedu srovnat. Nepochopil jsem třeba, proč se zadní kola topí v podbězích tak, že by je nezachránil ani Mitch Buchannon se svým červeným plovákem. Obouvají navíc úzké pneumatiky, které zboku vypadají normálně, zezadu ale auto vyvolává dojem Zanardiho paralympijského „kola pro beznohé”. A když se ke vší této k této úzkosti a střídmosti přidají koncovky výfuků, kterými by mohli vypouštět páru v Temelíně... Elegantní sporťáček to prostě není, ale tohle opravdu umím pominout.

Umím pominout i to, jak vypadá interiér. Tedy místa je v něm překvapivě hodně, hlavně napříč a podél autem, na výšku je to pro dvoumetrového člověka na hraně či lehce za ní. Ale nemohu si stěžovat. V pořádku jsou i sedadla, volant, pedály a řadička, alespoň svou pozicí. Ale těch nedomyšlených detailů... Cokoli svítí, na cokoli se sahá, čehokoli se dotýkáte, to je více či méně nedokonalé.

Pravidelně říkám lidem z automobilek, aby třeba stehování koženého obšití nenechávali na místech, kde se jich můžete dotýkat, dře to do rukou. Bum, v Toyotě máte na hlavici řadičky stehy rudé režné nitě přesně v místech styku s vašimi prsty. Prodírá to i kožené rukavice a nebýt stehování rudé, na pár místech by musely být i skvrny od krve. Ale co čekat u japonského auta, kde konstruktéři snad desítky let odolávají námitkám na umístění ovládání palubního počítače a řady dalších ergonomických neduhů? Ty jsou (ne)pochopitelně v GT 86 též a přidává se k nim i ne úplně okouzlující vzhled celé kabiny. Proč třeba musí mít všechny displeje grafiku vietnamských digitálek z osmaosdesátého? A když jsme u hodinek, co ty „časy” na středové konzole, které sekundy ukazují neměnným nápisem :00? Možná mi někdo vytře zrak tím, že jde o nějaký retro-odkaz na kdo ví co, ale mě to nezajímá, nevypadá to dobře.

Staticky tohle auto prostě nezaujme, ale neříkám to proto, že by mi to vadilo. Jen konstatuji, že to tak je a jsem si docela jist, že většině zákazníků to jedno nebude. Zrovna v tomto ohledu jsem ale od GT 86 více nečekal, problém je v tom, že ani pocit z prvních ujetých kilometrů není lepší.