Autoforum

/

Foto: GAZ

Jeho specifikace dnešní optikou neohromí, v časech komunismu ale bylo výjimečné cokoli, co jelo aspoň 150 km/h. Tento stroj dokázal jet ještě o dost víc díky motoru 5,5 V8.

Volhu má většina lidí zafixovanou jako někdejší sovětskou limuzínu, ve které se vozili především lidé, kteří dobře vycházeli s komunistickým režimem. Gorkovskyj Avtomobilnyj Zavod začal s její výrobou v roce 1956, kdy na trh zamířila první série zvaná Hvězda. Pojmenována přitom byla dle emblému na čelní kapotě, pod kterým se nacházely tří podélné chromové lišty. O dva roky později pak značka vyrukovala s druhou sérií Žralok, jenž názvem odkazovala na upravenou čelní masku pyšnící se 16 vertikálními lamelami.

My si dnes nicméně posvítíme především na třetí sérii, která se ukázala v roce 1962 a jenž díky čtyřiatřiceti užším lamelám připomínala zepředu táborový oheň. Volha neboli GAZ-21 sloužila i státním složkám, mimo jiné policii. A to i té tajné. KGB však nebyla příliš spokojena s dynamikou vozu, neboť jí nedávala žádnou podstatnou výhodu oproti jiným vozům té doby. Tajná bezpečnost si proto vyžádala speciální provedení, které by jí i na silnici dopřálo vládu nad ostatními, které si mohla užívat i při jiných příležitostech.

O takovém autě jste možná už slyšeli a pomysleli si cosi mýtu podobném tomu, jako že české policejní „stíhačky” nemají omezenou maximální rychlost. Jenže v případě o žádný mýtus nejde a některé z těchto vozů dodnes existují, jak nejlépe ukázali kolegové z ruského magazínu Za ruljom neboli za Za volantem, z nějž čerpáme. Těm se krásně zrenovovaný exemplář dostal do rukou. Vraťme se ale nejprve zpět do historie.

Na tomto projektu začal GAZ pracovat v roce 1959 pod vedením Borise Dehtiara, specialisty na automatické převodovky. Právě jednu takovou verze pro KGB dostala, to však předbíháme. Prim u tohoto provedení hraje motor, neboť GAZ místo původního 2,5litrového čtyřválce dokázal pod kapotu vměstnat 5,5litrový osmiválec. Ten si sice vyžádal její menší vyboulení, úpravu karoserie však málokdo zaregistroval.

To bylo velmi důležité, neboť KGB nestála o nevyžádanou pozornost, naopak. Vozy určené pro tajnou bezpečnost tak byly v podstatě dokonalými sleepery, neboť továrna se co nejvíce snažila zůstat u vizáže originálu. Z toho důvodu dokonce výfuk dostal několik tlumičů, aby zněl jako původní čtyřválcová jednotka a nikoliv jako větší motor. Kvůli němu pak ostatně musela být přepracována i přední náprava.

Vůz byl vyvíjen i vyráběn v režimu přísného utajení, zmínka o něm se tak nedostala mimo továrnu a kanceláře KGB. Zapečetěné byly dokonce i uživatelské příručky a označení GAZ-M23 Volga oficiálně nikdy neexistoval. GAZ proto nezapracoval jen na venkovní kamufláži, ale neměnil ani interiér. Tachometr tak nadále končil hodnotou 140 km/h, jakkoliv osmiválcová verze dokázala bez problémů jet i přes 170 km/h.

Automobilka přitom motor spárovala s třístupňovým automatem, v jehož rámci učinila jednu z mála výjimek týkajících se onoho utajení. GAZ totiž nechtěl KGB mást nefunkčním třetím pedálem, a proto dovnitř namontoval pouze plyn a brzdu. Zároveň je však doplnil štítkem na sloupku řízení, jenž odhaloval, co je vlastně zařazené. A jelikož i manuál měl páku taktéž na sloupku, málokdo si rozdílu povšimnul.

V tomto bodě přitom stojí za pozornost poloha P, jenž nevede k parkování. Místo toho GAZ již před 60 lety vyrukoval s kontrolovaným sjezdem svahů, neboť pokud vůz před přepnutím převodovky na tento režim jel pod 20 km/h, pak tuto rychlost spolu s prvním převodovým stupněm udržoval. Jakmile ale jel více, zvolil dvojku a 40 km/h. Tím výrobce zabránil přehřátí brzd, které pocházely ze čtyřválcové verze.

Zbývá už jen dodat, že vůz se dále pyšnil nezávisle ovládanými světly, skrze které mohla tajná bezpečnost posílat tajné zprávy. Deaktivováno pak bylo i venkovní otevírání zavazadelníku, aby tak nikdo nemohl zachránit člověka „uloženého” v kufru. Volha však nenabrala jen na výkonu, jenž se zvedl ze 75 na 195 koní, ale rovněž na hmotnosti, která narostla na 1 860 kg. A právě to se jí v podstatě stalo osudnou.

Jak jsme totiž již zmínili, vůz zůstal u bubnových brzd čtyřválcové verze. Zároveň u nich ještě citelněji chyběl posilovač, což bylo patrné také u řízení, neboť osmiválec daleko více zatížil přední nápravu. Aby pak GAZ alespoň trochu eliminoval výraznou nedotáčivost, musel pod kobereček v kufru instalovat 120kilovou zátěž. Celkově pak pro KGB vyrobil 603 aut, tedy jen zlomek z celkové produkce 639 478 exemplářů. Přesto jich pár jezdí dodnes.

Zdroj: ZR.ru

Petr Prokopec