Autoforum

/

Foto: Ferrari

Podívejte se na tohle auto a možná uznáte, že pořád působí, jako kdyby mělo jenom jednu sedačku. Není to náhoda, Italové jej původně projektovali jako jednomístné auto. A vlastně se divíme, že to vzdali, u takového modelu je to skoro jedno.

Před nějakými patnácti dvaceti lety se odborná veřejnost začala obávat toho, že dny superaut jsou sečteny. Politici totiž začali tlačit na snižování spotřeby i emisí, s čímž si výkonné motory nikdy moc netykaly. Nakonec ale žádná pohroma nepřišla, spíš se dá mluvit o pravém opaku - projít s opravdu výjimečným autem sítem předpisů je nakonec to nejsnazší. Jednak se na vozy s omezenou produkcí vztahují velkorysejší pravidla. A i kdyby ne, je to nakonec hlavně otázka peněz a u drahých aut nakonec obvykle opravdu nejde o to, jestli stojí 20 milionů nebo 25.

Na prezentaci novinek v tomto segmentu tak dochází co chvíli, přičemž letošní říjen byl opravdu pestrý. Jednak dorazil nový vrcholný McLaren W1, jednak do stejných sfér mířící Ferrari F80. Oba vozy pak sice mají hybridní pohon, nicméně důraz je u nich nadále kladen na spalovací motor. A tak je na tomto poli problémem hlavně to, že Italové sáhli pouze po šestiválci.

Není to ovšem jediný důvod ke kritice maranellské novinky, ta zároveň publikum příliš nepotěšila svým vzhledem - spíš než co jiného totiž připomíná bezduché dílo počítačového programu nebo vývojový prototyp poskládaný z komponentů různých modelů. Auto ale mohlo být zajímavější. Šéfdesignér značky Flavio Manzoni kolegům z Top Gearu řekl, že F80 mohla vypadat poněkud peprněji. Ne nutně v designových detailech, zprvu ale tvůrci vozu počítali s tím, že autu nadělí pouze jednomístnou kabinu. Něco takového by vyústilo ve „skutečně extrémní proporce“.

Původně zvažovanou kreaci bychom přitom velmi rádi viděli, pravděpodobnost, že by byla působivější než finální produkt, je totiž značná. Nejsme si ale jisti, zda na něco takového dojde. Je tedy třeba počítat s tím, co bylo představeno. Přičemž ze sériového F80 jsou Manzonim zmiňované záměry jasně patrné, neboť sedačka spolujezdce byla navržena tak, aby na první pohled působila neviditelně. Usazena pak byla napevno a dál od čelního skla, než je tomu v případě řidiče, což automobilce umožnilo kabinu alespoň trochu zúžit dle někdejších plánů.

Je pak otázkou, co hrálo při rozhodování hlavní roli. V supersportovním segmentu je totiž sice nejběžnější dvojice sedaček, nicméně čas od času se objeví vůz hostící pouze jedno, stejně jako místa k sezení mohou být klidně i tři. Potřebuje ale většina klientely tolik míst k sezení? Vždyť kolik zákazníků vytáhne své F80 na projížďku? A když už, kolik lidí vezme sebou? Z celé produkce čítající 799 kusů bude mít jistě i po dekádě najeto více několik tisíc kilometrů jen pár exemplářů, pokud se vůbec nějaký najde.

Jakkoli se tedy Ferrari snažilo přijít s v podstatě silničním 499P ze série Le Mans, většina majitelů bude tento vůz brát pouze jako investici. Či součást rozsáhlé sbírky, kde i vytáhnout nějaké auto každý víkend znamená jet s každým jednou za dva roky. Je tak vlastně jedno, kolik je v autě sedadel, a skoro nás mrzí, že nejde o monopost - aspoň by se na něj lépe dívalo. Zní to celé trochu smutně, ale taková už je doba.

Zdroj: Top Gear

Petr Prokopec