Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Z možnosti projet se benzínovým Evoquem se nakonec vyklubala vůbec první projížďka Range Roverem s pohonem předních kol.

Při nastupování do letadla napadne člověka leccos. Obvykle si odevzdaně vzpomenu na další zvýšení pravděpodobnosti nestandardního sestupu k zemi, ale tentokrát jsem měl nepříjemný pocit spíše z toho, že si neumím uspokojivě odpovědět na otázku, proč vůbec letím na mezinárodní testování Range Roveru Evoque. Kolegové se v tom čase už po domácích silnicích proháněli s dieselem SD4 a navíc v mailu stálo „zimní trénink“, což zprvu znělo slibně, ale jen do chvíle, než se ukázalo, že podle předpovědi počasí mělo být v místě cílové destinace studené a mokré akorát jezero u Zell am See. Takže když jsem si v Mnichově přebíral klíčky od vozu, pro změnu jsem se hlásil alespoň o benzínovou verzi a doufal v chumelenici, kde by čtyřkolka dávala větší smysl.

Vyšla na mě třídveřová varianta s hráškově zeleným lakem, béžovým interiérem a palubní deskou čalouněnou kůží v nějakém teplém odstínu a obloženou panely z broušeného hliníku. A též s volantem na špatné straně. Tímto bych rád poděkoval Pavlovi za jeho podrobné grafomanství v testu SD4, jelikož jsem většinu pozornosti při jízdě věnoval provozu z nesprávného sedadla a úsilí nespadnout do škarpy než rozhlížení se po kabině.

Přesto ta kombinace vypadala už na letmý pohled hodnotně. Vizuální změna proběhnuvší mezi technicky příbuzným Freelanderem a Evoquem vypadá jako jeden z těch pořadů o přestavbě bytů, kde původně nudný panelákový brloh změní nájezd skupinky designérů k nepoznání. Asi byste na podobný výběr barev a materiálů sami nenašli odvahu, ale když vidíte výsledek, má to skutečně něco do sebe a je to kvalitní i na dotek. Naneštěstí u Evoqu nedokáže ani to ohromení dlouhodobě maskovat fakt, že sice sedíte v luxusu ale prostorově ekvivalentním stísněné garsonce. V tomto případě stísněném objektivně vzato jen vzadu, avšak natolik zásadně, že by mohli protestovat také spolucestující, kteří jinak s radostí tráví čas ve vaší společnosti.

Značka Range Rover nemá ve zvyku tvrdit, že dodává svým klientům zábavu za volantem. Britský přístup ke stavbě aut se zde soustředil na výkon, vznešenost pohybu, noblesu a pro všechny případy také schopností vypořádat se s půlmetrovými blátivými kolejemi na venkově. V tomto Evoque v zásadě nezaostává a ovladatelností mezi svými sourozenci dokonce vede, jenže jeho kompaktní rozměry jej dostaly do nemilého křížku s německou konkurencí, která dokáže na poměry segmentu SUV nabídnout na asfaltu víc než jen houpavý a nudný přesun mezi školou a butikem.

V malém Range Roveru s přeplňovaným dvoulitrem o výkonu 240 koní a obchodním označením SI4 se před okreskou asi nebudete tvářit rozradostněně (což normální člověk nedělá v žádném SUV), ale když už si z nějakého důvodu nedopřejete skutečné sportovní auto, nemusíte mít obavy, že budete v nejsilnějším Evoqu nejpomalejší. Vysoká stavba karoserie a nadměrná hmotnost vyžadují zvýšenou pozornost ve volbě nájezdové rychlosti do utažených zatáček a moc jistoty nepřidá ani neurčitý elektrický posilovač při snaze přesněji směrovat příď auta do oblouků, nicméně Evoque dost dobře potlačuje náklony, má slušný grip, a když na to přijde, pomáhá mu jeho překvapivě dobrá vyváženost.

Motor 2,0 turbo dokáže při troše snahy roztáhnout vůz na stovku za 7,6 sekundy a maximálně na 217 km/h. Čtyřválci chybí charakter a zvuk je obyčejný, naproti tomu s hmotností vozu se vypořádá obstojně a neobtěžuje hlukem. Překážel mi jen turboefekt. Po zašlápnutí plynu ucítíte nejdříve snahu vstřikování postrčit auto vpřed, ale až plné roztočení turbínového kola vyvolá kýženou akceleraci. Následné lineární zrychlování kazí automat. Pohon modelu Si4 je převzatý od Fordu, takže ve skutečnosti jde o šestistupňovou dvouspojkovou převodovku, která obecně trpí (oproti DSG) pomalejším řazením. V Evoqu se to nezdálo být natolik markantní, protože mnohem horší vliv na vnímání kvality nastavení mělo cukání v manuálním režimu, především při odřazování nahoru. Ponecháním páky voliče v automatickém módu většina nežádoucích projevů odezní, ale to rozhodně nepovažujte za omluvu.