Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) GT 86 má na papíře všechno, co si dnes konzervativní příznivce sporťáků může přát. Jenže ve skutečnosti auto až takový zázrak není. Proč?

Převodovka funguje jen do 200 km/h, spotřeba ale stojí za to

Belgickou nákazu totiž schytalo i zpřevodování šestistupňového manuálu. Nejprve je všechno v pořádku - relativně dlouhá jednička vás dostane do hry, pak přichází ještě docela dlouhá dvojka, pak už ale jen bližší a bližší stupně tři, čtyři a pět. Právě hlavně při jízdě na tyto převody si budete libovat. Trojka a navazující kvalty nechávají otáčky stále o něco výše a vůz se v tu chvíli (spolu s nízkou hmotností a jistě dobrou aerodynamikou - je to malá placka) za chraplavého zvuku připomínajícího zpěv Dalibora Jandy (žádná příbuznost) odvděčí i velmi zajímavou dynamikou.

Takhle docváláte někam k tachometrovým 210 km/h, přibližně reálné dvoustovce a smějete se jako tele po pastvě v konopí. V navozené extázi tam vpálíte šestku a... A nálada rázem padne k bodu mrazu. U Dalibora Jandy tedy zůstane, můžete si ale v tu chvíli zpívat leda jeho „Kde jsi?” patrajíc po zmizelém výkonu - šestka pošle v ten nejnevhodnější moment, tedy ve chvíli kdy by vůz s rostoucím odporem vzduchu potřeboval další krátký kvalt pro udržení své akcelerace, otáčky o několik tisíc níže a je po zrychlení. Ostatně, přiložené video vám to vykreslí v celé zvrácené kráse.

Nechci říci, že 200 km/h je málo, jak ale za chvíli poznáte, podvozek auta má na víc a skvěle se chová až do reálných 250 km/h, které GT 86 vytáhne na dálničních sjezdech. Kdyby měl kratší šestku jistě by jel více než takto dosažitelných 226 km/h a i kdyby ne, dosahoval je rychleji. A i kdyby to ne, nepřipadali byste si v tu chvíli v autě jako ve špatném snu. Proč má proboha u takto vyhraněné víkendovky převodovka skákat podle bruselských not? Kdyby tu bylo vhodně zpřevodovaných pět kvaltů a dlouhá šestka navrch, proč ne. Tady je ale sáhnuto přímo do sfér využitelné dynamiky auta a to po mém soudu v momentě, kdy zábava zrovna začíná. No, takhle hned i končí.

Spotřeba paliva je ovšem jedním z významných plusových bodů celého auta, jakkoli zrovna ona dlouhá šestka na ní má v klíčových momentech pramalý vliv (při aktivní jízdě ji sotva využijete). Jak jsem již zmínil, velmi rychle se dá jet okolo 16 litrů benzinu na 100 km, to už představuje jízdu, kdy se s onou šestkou budete potýkat pravidelně, je to v podstatě nejrychlejší možná jízda v rámci běžných silnic a dálnic. A to je vzhledem k skutečně nemalé dynamice auta (video opět napoví více) velmi příjemná hodnota - podobně rychlé kompaktní dvulitrové turbo by si řeklo tak o dalších 50 procent paliva navíc.

Extrém na technické trati je o kousek dále, ale ne o moc - za více jak 20-21 litrů s GT 86 prostě jezdit nejde. Opět docela málo. Opačný extrém, tedy ryze předpisovou jízdu po okreskách zvládne tento Japončík za 5 l/100 km a už docela rychle, řekněme s neustálým zrychlováním na cestovních 130-140 km/h, se dá bez problémů jezdit za 7-8 l/100 km.

Kombinace atmosférický motor a nízká hmotnost v tomto směru zkrátka stále fungují lépe než co jiného. Škoda jen, že současná móda nám jako úsporné řešení nutí pravý opak.

Podvozek k zulíbání

Provozní efektivita je nesporně výraznou pozitivní vlastností GT 86, třebaže je nutné ji vnímat ve stínu přidušenosti jejího motoru. Naštěstí není jedinou a k ještě většímu štěstí jsou tu také jiné dobré vlastnosti, které nejsou vykoupeny žádnými „ale”. A tou nejjasněji zářící je podvozek auta, který je po mém soudu prakticky dokonalý.

Právě tohle je možné říci až poté, co jsme Toyotu zkusili na českých cestách všeho druhu. Má totiž přesně ten parádní podvozek, který dokáže být na jednu stranu velmi jistý až do extrémně vysokých rychlostí a na druhou velmi dobře filtrovat i značné nerovnosti. Z pohledu českého řidiče by to bylo auto k ničemu, kdyby dokázalo být rychlé jen na kvalitních cestách, kterých je u nás jako šafránu. Ono ale dokáže být rychlé skoro všude, právě díky tomu, že se nenechá rozhodit ani většími výmoly a podobnými nechutnostmi. Musím říci, že mě tak trochu i bavilo překonávat s ním třeba železniční přejezdy, s takovou grácií se přes ně přenášelo. Snad jen BMW Z4 M bylo v této disciplíně stejně dobré, jinak si většina takto malých kupé nabije na první větší nerovnosti ústa a od další aktivní jízdy na takové silnici vás dokonale odradí. Mohlo by totiž jít i o vaše ústa...

Tím ale nechci řici, že by jízda byla nějak zvlášť komfortní. Že kola pěkně (a dokonce relativně tiše, v tomto ohledu navíc musím připsat kredit také jednoduchému interiéru - je dobře smontovaný a nehlomozí) kopírují povrch neznamená, že se karoserie auta ani nehne. Hne a pohne pořádně i s vámi, hlavně vašimi zády. To ale neberte jako výtku, malý sporťáček se lépe chovat nemůže, pakliže má být sportovní. To je ústupek zcela racionální.

Podvozek navíc nezaujme jen sladěním pružin a tlumičů, to by bylo na řeči o dokonalosti málo. Navzdory trendům posledních let je totiž naladěn citelně přetáčivě. Konstruktéři si to zřejmě dovolili jen díky přece jen slabšímu motoru, který zadní kola (alespoň suchu) nedokáže udržet v prokluzu na vyšší než druhý rychlostní stupeň. A i na jedničku nebo dvojku se za přítomnosti výborně pracujícího samosvoru musíte na suchu snažit, abyste nějakého driftu či čehokoli podobného úmyslně dosáhli, natož aby se s ním museli nechtěně potýkat.

Jinými slovy, auto do zatáčky zapadne, tak nějak v ní zaklekne a jen náznaky předbíhající zádě ji ochotně vykrouží. Pouze neurvalým chováním na nižší rychlostní stupně máte šanci jej na suchu přivést k výrazné přetáčivosti, na trojku už je jedinou šancí vůz pořádně „roztočit” na brzdách. Možná nic pro driftery (čekejte víc od dvousetkoňového auta...), ale pro fandy čisté stopy hotová slast. Auto vám navíc kvůli nízkému těžišti a minimálním náklonům nedává moc pocítit, jak velké odstředivé síly v danou chvíli s jistotou zvládá. Jestli je někdy a v něčem GT 86 hravá a mrštná a pak teď a v tomto.

Z jízdních záležitostí navíc potěší i velmi odolné brzdy. Nevydrží tolik, co u Rapidu 1,2 TSI (nový referenční bod, jaký paradox...), ale odolají skoro všemu. Jen dlouhý horský sjezd nebo opakované brzdění z rychlostí blízkých té maximální je trochu unaví a „rozezní” do dunivých tónů. Po chvíli jsou ale zase fit.

To jsou všechno silné karty a ačkoli by to samo o sobě nestačilo, auto za ně vděčí hlavně své skoro ideální koncepci. Je lehké, má nízké těžiště, vhodně rozloženou hmotnost, klasické rozmístění motoru a poháněné osy... Ačkoli, a na to jsem narážel úvodem a ještě se k tomu vrátím, není GT 86 (tedy alespoň v naladění, které jsem měl k dispozici) tím autem, které by tyto elementární vlastnosti dokázalo ideálně využít resp. je nechalo snadno okusit každému při skoro jakékoli jízdě, beztak v něm jsou. A jsou to právě ony, které přes všechny nedokonalosti autu dodávají patřičnou mimořádnost.