Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Volvo asi není to první, co vám přijde na mysl, přijde-li řeč na otevřené vozy či kupé. Přesto jedno existuje. Jmenuje se C70 a má co nabídnout.

Jenže ono se to k sobě vlastně hodí

Asi mě budete mít za schizofrenika. V podstatě se chystám popřít, co jsem tvrdil o pár odstavců výše. I když ne tak docela. On se ten motor k tomu autu vlastně hodí. V případě, že trpíte ztrátou sluchu, vám k němu dokonce bude sedět jak pozadí na pověstný hrnec. Už jsem to zaslechl od více lidí a na mě Volva působí stejně. Sednu do něj a během několika málo kilometrů mě přecházejí choutky na jakékoliv skopičiny. Ta auta lze přinutit k lecčemu, ovšem celou dobu se na vás šklebí jak otrávený puberťák při rodinném výletu po památkách. Tak toho raději necháte. Přejdete do stavu řidičské hibernace a jen tak mimochodem dojedete tam, kam jste chtěli.

C70 je jiná jen v tom, že vám u toho přepravování se dovolí shodit střechu a užívat si nebe nad hlavou. Je to jedno velké „klííííííd-auto”. Včetně automatu, jehož ležérní přístup k řazení připomíná vztah Itala k práci. V automatickém režimu řadí tak nějak mimochodem, ani to v podstatě nevnímáte. Kickdown zvládá po dlouhém přemýšlení a k vysokým otáčkám přistupuje konzervativně. Manuální režim by možná ani mít nemusel. To potvrzuje i fakt, že u auta s téměř 11 tisíci km zprvu ani nešlo volič do manuální polohy přesunout. Přemýšlel jsem, jestli třeba nemusím stoupnout na brzdu, třikrát se pokřižovat nebo povolit tuto možnost někde v menu palubního počítače. Problémem se nakonec ukázala nějaká sladká tekutina zateklá mezi plasty, která zafungovala jako výtečné lepidlo.

Když se mi nakonec podařilo manuální řazení „rozchodit”, trvalo jen chvíli, abych pochopil. Ono přináší tak málo užitku, že ho prostě nikdo nepoužívá. Za vše hovoří fakt, že když dáte při 4 000 otáčkách pokyn k přeřazení, motor se téměř udusí při snaze vyškrábat se k červenému poli, než se dočkáte samotného aktu změny převodu. Na pokyn k podřazení reaguje rychleji, ale i tak je to věčnost. Při předjíždění to chce začít s převodovkou vyjednávat ještě dříve, než se přiblížíte na dohled pomalejšího vozu. Pak máte šanci mít motor ve správných otáčkách tehdy, kdy to potřebujete a ne až v okamžiku, kdy se se zpoceným čelem zařazujete zpět do svého pruhu.

Na pohodu, jak se na Volvo sluší

V kapitole popisující interiér jsem zmiňoval, že C70 je postavena na základu dvojice S40/V50. Znalejším už došlo, že tím pádem se pod pěknou karoserií neskrývá nic jiného, než platforma C1 „Made by Ford”. Ano, to je ta, na které stojí i druhá generace Fordu Focus, Mazda 3 a další auta. To zní nadějně. Říkáte si, to by s tím přece jen mohla být nějaká zábava? Inu, mohla, jenže ve Volvu si řekli ne. Jedním z projevů posedlosti pasivní bezpečností je to, že stabilizační systém vypnout nelze. Bez něj byste totiž mohli přijít na to, že C70 má na dnešní dobu úžasně komunikativní řízení, přes které cítíte, že přední kola ztrácejí adhezi či že jste zrovna přejeli nějaký hrbol. A taky byste mohli zjisti, že speciálně se střechou v kufru stačí v zatáčce ubrat plyn a záď se poslušně začne hrnout napřed.

Tak na tohle všechno prosím zapomeňte. Nohy nám nadále hrouda víže a mříž je nerozbitná. Ovšem, můžete zatvrzele trvat na svém v tom, že ty zatáčky chcete projet rychle a pod plynem. V menu nalistujete položku vypnutí kontroly trakce, zabojujete s automatem a tradá. Vpadnete do oblouku a začnete hledat mez adheze. Dopadnete tak, že se zatáčkou v podstatě provlníte jako had. Nejdříve totiž ve volantu ucítíte ztrátu adheze, tak lehce uberete. Jenže v tu ránu ztratíte tlak v sání a tím i výkon. Motor začne brzdit a auto naznačí, že by se chtělo sunout dveřmi napřed. Zasáhne stabilizace. To už zase začíná zabírat turbo, nastává ztráta adheze na předku a celé to jede odznova. A čím dál jedete, tím více se to za přispění setrvačných hmot motoru a střechy vlní. K tomu ještě přidejte kolíbání v důsledku relativně měkkých tlumičů a nakonec budete rádi, že jste měli střechu dole, protože vám krásná spolujezdkyně ohodí bok auta. To v lepším případě, pokud to stihne.

Na druhou stranu, vyslyšte volání po klidu, přestaňte to hrotit. A vida, najednou vše funguje, jedete v komfortu, v pohodě a vlastně docela rychle. Toto Volvo umí být rychlé, speciálně v táhlých, rychle projížděných zatáčkách mu to docela jde a ani mu nevadí rozbité české cesty. Karoserie se jen pohupuje a podvozek občas zarachotí, když je jáma příliš veliká. Ale spolkne ji aniž by vám ji dal zásadně pocítit. Toto celé podtrhuje i fakt, že brzdy jsou sice pěkně dávkovatelné, ale pro opravdu aktivní jízdu slabé.