Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) V40 XC s pohonem všech kol je malý allroad se vším všudy. Jeho akcie rostou s klesající rtutí venkovních teploměrů.

Interiér překypuje kvalitou, luxusem i tlačítky

Volvo je „prémiová” značka, nebo se přinejmenším pokouší prodávat svá auta za „prémiové” ceny. Jako automobilka při dnešních možnostech nemáte mnoho šancí dát tuto pozici najevo zvenčí (doby, kdy třeba xenonová světla byla k mání jen do pár luxusních limuzín, jsou dávno pryč - dnes naopak můžete mít LED-světla v Seatu Leon a ve Volvu V40 ne), a tak se musíte o to více snažit uvnitř. A v tomto směru V40 za očekáváními nezaostává, alespoň ne v testované, špičkové specifikaci.

Auto na vás skutečně dokáže dýchnout pocitem, který v běžných kompaktech nezažijete. Design je přitom vcelku všední a pokud se něčím snaží odlišit, je to spíše pro zlost - o mnohokrát omílaný tenký středový panel, za který si můžete uložit něco, co zaručeně nepotřebujete vidět a sáhnete pro to párkrát do roka, jsem si akorát při nastupování postupně rozedřel pravé koleno. Tohle je show, která na mě nezabrala, jinak se ale vnitřek snaží zaujmout vcelku úspěšně.

Svůj podíl na tom měla barevná kombinace, která sice nebyla zrovna nejatraktivnější (hnědá s béžovou, to mi připomíná jeden vtip o Pepíčkovi a malování školní třídy...), ale rozhodně byla nevšední. Mnohem více se o dobré pocity postaraly použité materiály i kvalita jejich zpracování. Zní to jako klišé, ale plasty opravdu nevypadaly levně a některé další materiály byly i pravé. Kůže byla skutečná určitě a kovový dekor onoho středového panelu pravděpodobně - alespoň v zimě studil, jinak se to pozná těžko. Zbylé imitace, vesměs dobře viditelné chromovo-stříbrné obložení všeho možného, pak přinejmenším nepůsobily trapně. Nevím, jestli se vám výsledek z fotek zamlouvá, in natura ale opravdu byl pocitově kvalitní a luxusní. Jak je na tom po funkční stránce?

Na tento aspekt lze hledět dvojí optikou. První je projev vnitřku směrem k řidiči skrze čtveřici displejů. Tři tvoří přístrojovou desku, jeden pak jakési centrální rozhraní palubního systému nad středovým panelem. Je to dost displejů naráz, povětšinou si ale jen hrají na to, co ukazují klasické „budíky”. Vzhledem ke své nastavitelné grafice to dělají vesměs lépe a přehledněji s přihlédnutím k tomu, co ve zvoleném jízdním režimu (Elegance, Performance, Eco) chcete sledovat nejvíce. Palubní systém už je trochu komplikovanější osobnost, se kterým se zejména složitěji zachází přes dosti nevhodně umístěný „knoflík” na středové konzole. Tím už se ale dostávám k odvrácené tváři interiéru - komplikovanějšímu uživatelskému rozhraní z hlediska ovladatelnosti.

Nejsem přitom z těch, kteří by se mrknuli dovnitř, viděli změť ovladačů a zlomili hůl v půl. Spousta tlačítek pro majitele nutně nemusí být na škodu, pokud se většinou z nich nemusí pravidelně zaobírat a „tlačítka navíc” nejsou překážkou snadnému použití těch hlavních. Jenže to není případ V40. Ona středová konzole se mi skutečně zaryla pod kůži (doslova, jak už víte...) a nedala mi spát ani z tohoto hlediska - podívejte se sami na její detail, tlačítkové reggae uprostřed je plné podstatných přepínačů, které budete používat pravidelně a sahat na ně po paměti snad vůbec není možné - jsou malé, těsně se následují a funkčně přitom často míří do úplně jiných sfér. Některé další, už větší ovladače pak poněkud postrádají logiku, podívejte se třeba na ovládání klimatizace. Ta má k dispozici dvě otočná „kolečka” - jedno na regulaci rychlosti proudění vzduchu, druhé teploty. To se zdá být v pořádku, dokud ale nezjistíte, že klimatizace je dvouzónová a funkci pravého kolečka je třeba pro levou a pravou zónu přepínat. Jako řidič to vezmete za své, ale vysvětlete to pasažérovi, který je zvyklý otočit a změnit? Na toho se tu nemyslelo

Prostorově V40 neexceluje, očekávání ale plní. Vepředu je pro dva dospělé místa dost, navíc si mohou užívat velmi povedených sedadel volících přijatelný kompromis mezi pohodlím a bočním vedením. Vzadu švédský Superb nečekejte, jízdu ve čtyřech „180+” (cm, ne km/h) jsem ale zkusil a ačkoli to od vpředu sedících chtělo trochu skromnosti, nestěžoval si nikdo. Zavazadlový prostor je menší „bazének” o objemu 335 litrů, tady si ale pro změnu nebudu stěžovat já. Na univerzální kompakt je to po mém soudu akorát.

Motor T5 nepotěší snad jedině šetřílky

Volvo už předloni vyhrožovalo tím, že jeho budoucnost je z hlediska motorů pouze tří- a čtyřválcová. V40 dorazila na trh po tomto prohlášení, už od začátku ale bylo zřejmé, že do vínku dostane také dva pětiválce. Krom naftové D4 to je i benzinová T5 neboli jednotka s objemem 2,5 litru a přeplňováním turbodmychadlem. Že slib byl porušen dosvědčuje i fakt, že se právě tento motor objevil pod kapotou námi testovaného auta, zlobit za to na Volvo ale nemusíme.

Osobně mám s tímto motorem zkušenosti jen z vozů značky Ford, kde se po jistých úpravách dočkal nasazení třeba pod kapotou Focusu ST a RS druhé generace. Z obou aut si je pamatuji jako rozhodně výkonné a na objemná turba relativně efektivní jednotky, která ale minimálně v případě skromnějšího ST neohromovala ovladatelností ani charakterem. Nevím, co s nim svého času udělal Ford a co s nimi později provedlo Volvo (dnes jde o výkonovou specifikaci, která se ve Fordech nikdy neobjevila - nabízí maximálně 187 kW, tedy přes 250 koní), pozitiva ale zůstala zachována a slabých stránek ubylo.

Jestli něco jde T5 z čistě funkčního hlediska vyčítat, pak je to průběh výkonu. Není vyloženě tristní, motor se zejména ochotně zvedá z takřka volnoběžných otáček a po výrazném nástupu kousek pod hranicí 2 000 ot./min dává na odiv silné a postupně gradující středy. V nejvyšších otáčkách ale vcelku líně opouští scénu - to u turba není nic až tak zvláštního, pokud byste ale u T5 očekávali výjimku, nedočkáte se ji. Do 5,5 tisíce otáček je motor živý, do 6 tisíc se mu ještě jakž takž chce a výše si jej pustíte jen když budete chtít na silnici dostat vše. Dále než za 6 500 ot./min už motor nepustí automatická převodovka, k té se ještě dostaneme.

Krom turbocharakteru ale T5 neduhy přeplňovaných motorů příliš netrápí. Především mě překvapilo, jak rychle a bez podstatných prodlev reaguje na plynový pedál. Bez ohledu na zvolený jízdní režim se motor na dnešní dobu chová až jako splašený, a je to o to překvapivější, že je (u V40 bohužel povinně) skryt za automatickou převodovku. Když si dáte dohromady turbo, automat a švédskou pohodu, asi byste nečekali, že vůz na zařazenou dvojku vypálí z nízkých rychlostí jak čertík z krabičky. Jenže on přesně to dělá a garantuji vám, že si po přesednutí z jakéhokoli novodobého auta budete muset zvykat, abyste s ním zacházeli dostatečně jemně. Ale věřím, že zrovna na tohle si budete zvykat rádi.

Intenzivní nástupy výkonu nakonec nejsou jen pocitem. Auto opravdu jede, a to nejen z místa či nízkých rychlostí, kde mu pomáhá pohon všech kol. Z 0 na 200 km/h akceleruje výrazně pod 30 sekund, a to je čas srovnatelný s lecjakým autem s vyššími ambicemi. Však se sami podívejte na přiložené video, které vám alespoň zrychlení na tachometrových 217 km/h. Dále byla rychlost omezena, patrně ale šlo o v servisu nastavený limit zimních pneu (autu jinak nemá být jakkoli bráněno v rozletu a má jet až 235 km/h), přesný důvod se mi do zkompletování tohoto testu zjistit nepodařilo.

Zvukový projev je relativně decentní a i když dává na můj vkus v nižších a středních otáčkách až příliš najevo svist turba, ve vyšších dokáže kabinu naplnit i jadrnější „motorovinou”. Zklamat by tak někoho mohla jen spotřeba paliva, i když ji sám považuji za přiměřenou - při ostré jízdě počítejte přibližně s 23 litry na sto, při poklidné se vejdete do sedmi. To na takhle silné benzinové turbo hýbající s čtyřkolkou s automatem není vůbec špatný rozsah. Realita klidné kombinace znamená apetit mezi devítkou a desítkou, sám jsem se při rychlejší, ale ještě umírněné jízdě pohyboval po silnicích se spotřebou kolem 13 litrů.

Člověk s realistickými očekáváními zarmoucen nebude, pro šetřílky ale tato verze určena pochopitelně není. Přesto si i takoví mohou v režimu Eco dočkat trochu legrace - na jednom z displejů přístrojové desky se totiž zobrazuje míra využití potenciálu motoru, která při úsporné jízdě musí být pochopitelně co nejnižší. Pokud se tedy držíte zkrátka a jakýsi sloupec „zelené vody” necháváte vystoupat vzhůru co nejméně, začne se v něm postupně vykreslovat malé písmeno „e” jako znak volváckého ekoprogramu DRIVe. Když to vydržíte pár desítek minut, postupně se vykreslí zcela - na tmavě zeleném podkladu začne vyloženě zářit světle zbarvené „éčko”. A když už máte ekologie po krk, prostě dáte jednou plný a celou malůvku spláchnete onou světle zelenou „vodou” z dolní části sloupce. To jsou věci, že?