Autoforum

/

Foto: Mecum Auctions, tiskové materiály

Spousta lidí vám řekne, že maranellské stroje prostě musí být lakované klasickou červenou, se skřípěním zubů snesou nanejvýš některý z decentnějších odstínů. Majitel těchto strojů měl ale zálibu v docela jiných barvičkách, jím zvolené kombinace jsou často skutečně unikátní.

Někdo má rád vdolky, jiný zase holky, říká se. Platí to i o zákaznících Ferrari, jejichž chutě nebývají moc pestré - většinou volí červenou. V případě Phila Bachmana ale platil pravý opak. Tento muž, majitel sítě dealerství řady automobilových značek, mezi něž se postupně zařadily Pontiac, Cadillac, Nissan, Jeep, Renault, Ram a dokonce i DeLorean, totiž miloval žlutou barvu. A pokud se od ní někdy vzdálil, do klasických sfér to skutečně nebylo.

Takto dal postupně dohromady kolekci světových unikátů a nebavíme se tu o pár autech nevýznamných typů. První vůz italské značky si totiž Bachman koupil už v roce 1984 a od té doby jich pořídil dalších 45. Další už ale bohužel nepřidá, neboť letos v srpnu zemřel. A pozůstalí se rozhodli všechny jím nastřádané vozy prodat.

Pověřili tím společnost Mecum Auctions, jejíž zástupce začne dražebním kladívkem mávat příští rok v lednu. Zájemci tedy mají ještě dost času na to, aby sehnali dostatek hotovosti, udělali místo v klimatizovaných halách a vybrali si auta, o která mají největší zájem. Kolekce totiž představuje průřez napříč dějinami, neboť nejstarší vůz pochází z 50. let minulého století, zatímco ty nejnovější teprve nedávno opustily montážní linky. Bachman navíc za jejich volant usedal spíše sporadicky, pročež jsou zejména mnohá jeho Ferrari prakticky nejetá.

Nejstarším vozem a zároveň i jedním z „nejolítanějších“ je 166 MM/53 Vignale Spyder z roku 1953, které má na kontě 37 306 najetých kilometrů. Do šedesátek pak spadají třeba 250 GT/L Berlinetta Lusso a 275 GTB/4, zatímco z produkce ze 70. let se můžeme bavit třeba o modelu 365 GT4 BB. Jeho tachometr ukazuje pouhých 443 km, což je na rovných 50 let starý vůz neskutečné. Konkurovat mu ale může třeba Testarossa z roku 1989, u které se počítadlo zastavilo jen na 413 kilometrech. Oproti pozdějším verzím 512 TR je ovšem červená.

V tradičním odstínu Ferrari jsou vyvedeny i dvě F40, stejně jako F50. Ve všech třech případech je u toho znovu velmi nízký nájezd, pročež jen tato skupinka může pozůstalým vynést přes 10 milionů dolarů, tedy bezmála čtvrt miliardy korun. Ještě výše pak může vyšplhat dvojice LaFerrari a LaFerrari Aperta, neboť obě již zdobí méně tradiční žlutá. Roadster navíc vzniknul jen v 80 kusech, přičemž ten nabízený má najeto pouhých 154 km. Ovšem ani takové Enzo s 1 038 km nebude patřit mezi přehlížené či levné kousky, čekat lze pravý opak.

Lákat bude také Ferrari FXX, už jen proto, že jde o jediný tovární kousek vyvedený ve zmiňované žluté. Ve své oblíbené barvě si pak Bachman pořídil i Alfu Romeo 8C Spider, která je spolu s červeným kupé jediným vozem ve sbírce, jejíž kapotu nezdobí vzpínající se koník. Odkaz na Ferrari ale můžeme najít pod ní, neboť obě verze dostaly do vínku stejný 4,7litrový osmiválec, jaký poháněl modely F430 či 458 Italia. V jejich případě byl ale naladěn na vyšší výkon, u Alfy Romeo produkoval 450 koní.

Takto bychom mohli o každém kousku ve sbírce mluvit velmi dlouho, spíše než slovy se proto raději pokochejte snímky této působivé kolekce. Žlutě lakovaných vozů v ní najdete celkově 24, přičemž uvnitř a vlastně občas i zvenčí Bachman tento odstín pároval s červenou či modrou. Některé kombinace mohou pro někoho působit i bizarně, zatímco jiný je shledá pozoruhodně pestrými. Opravdu tedy platí v úvodu zmíněné, tedy že vkus a pohled na design jsou čistě individuální záležitostí.

Zdroj: The Bachman Ferrari Collection@Mecum Auctions

Petr Prokopec