Autoforum

/

Foto: Bureau of Land Management Alaska, CC0 Public Domain

Některé silnice vyloženě vyzývají k tomu, abyste si po nich sjeli. A vzhledem ke svému umístění téměř nedávají jinou šanci, než abyste se k nimi přepravili jinými prostředky a na místě si půjčili auto. Tady se vám to ale standardními cestami nepodaří, je to pekelná cesta.

Není tomu dlouho, co jsme si mohli posvítit na „bránu do pekel”. Tedy na Whittier Tunnel, který se nachází na Aljašce a spojuje městečko Whittier se zbytkem civilizace. Jde totiž o tunel, který byl proražen skrze hory a o jehož jediný jízdní pruh se musí dělit vlaky i auta, ať už jedou jakýmkoli směrem. Navíc je úzký tak, že náklaďáky nepojme a pěší do něj kvůli bezpečnosti nemohou. Vstup do něj tak skutečně připomíná bránu do pekla, byť pro samotný Whittier je vlastně božím požehnáním.

Dnes se na Aljašku vypravíme znovu, a to kvůli dálnici Dalton Highway, která byla zprovozněna v roce 1974. I tu můžeme považovat za pekelnou, mimo jiné kvůli její délce 666 kilometrů. Její počátek se nachází poblíž města Fairbanks a končí v zálivu Prudhoe, kde bylo v roce 1968 objeveno největší ropné pole Severní Ameriky. Nejspíš tedy nebude překvapením, že za jejím vybudováním stálo právě „černé zlato”. To je ale primárně přepravováno skrze Transaljašský ropovod.

Původně ovšem k ropným polím vedla trochu jiná trasa pojmenovaná po guvernérovi Walteru J. Hickelovi. Dokončena byla již v roce 1969, ovšem záhy se ukázalo, že při plánování došlo na mnohá pochybení, která následně vedla k tání zdejšího permafrostu. Vedle toho vyšlo najevo, že silnice se nachází mnohem dál na západ od chystaného Transaljašského ropovodu. V roce 1969 proto došlo na přípravy Dalton Highway, ovšem ta se nakonec začala stavět až o pět let později.

Společnost Alyeska Pipeline Service Company nicméně usoudila, že není čas ztrácet čas, a proto byla komunikace dokončena o pouhých pět měsíců později, tedy v září 1974. Od té doby pak slouží nejen ropným společnostem, ale i mnoha dobrodruhům, kteří chtějí vidět krásy Aljašky na vlastní oči. Zrovna ti by ale své výpravy neměli podcenit, už jen proto, že víceméně neexistuje společnost, která by jim k daným účelům zapůjčila byť ryze off-roadový vůz, jak zjistili kolegové z Jalopniku.

Důvodů je řada a začít můžeme u toho nejzřejmějšího - u podnebí. Je třeba si uvědomit, že jde o jedinou silnici v celých USA, která protíná severní polární kruh. Zima zde tak začíná v srpnu a povětšinou trvá do června, natáhnout se ale může i do července. Po většinu roku je tak třeba počítat se sněhem a ledem, zatímco na pluhy nebo solení můžete rovnou zapomenout. I bez sněhové pokrývky ale nelze počítat s hladkým asfaltem, ten je spíš vzácností - obvyklým maximem je štěrk nahrazující bahno.

I přes vznostsný název zde tak máme ve své podstatě polní cestu, jejíž části jsou často pohřbené pod lavinami. V důsledku toho můžete být klidně i na několik dní odříznuti od pomoci, které se přitom nemáte jak dovolat - pokrytí mobilním signálem je zde mizivé. Když už pak ale máte štěstí, musíte si třeba za odtah řádně zaplatit - místní firmy si účtují i 200 dolarů neboli 4 400 Kč za půl hodiny jízdy (a další sazbu za kilometr), a čekat na ně můžete i víc než den.

Nástrahy tím ale zdaleka nekončí, váš život dále ohrožují teploty klesající až k -60 stupňům Celsia nebo divoká zvěř, ať již jde o vlky nebo medvědy. Ne každý se tak z Dalton Highway vrátí, pročež se autopůjčovnám opravdu nelze divit, že do kontraktů dávají klauzuli o zákazu vjezdu na tuto silnici. Jak je ale zjevné z komentářů na Jalopniku, mnozí jí buď nezaznamenali, nebo se na ni rovnou vykašlali. Všichni se ovšem shodují na tom, že výlet stál za to.

Zdroj: Jalopnik

Petr Prokopec