Autoforum

/

Foto: ŘSD, CC0 Public Domain

První dopravní značení je spojeno již s antickým Římem. Sjednocovat se ovšem začalo až na počátku minulého století, kdy byly přijaty společné tvary i významy. Česko si nicméně dlouho kráčelo vlastní cestou, některé jiné země jsou na tom podobně dodnes.

O dopravních značkách většina z nás příliš nepřemýšlí, vnímáme je a řídíme se jimi v podstatě automaticky. Stojí za tím hodiny v autoškole či letité zkušenosti, ale také fakt, že na tomto poli se dlouhodobě mnoho nemění. Ba co více, kruhový či trojúhelníkový tvar značek je stejný jako na počátku minulého století. A častokrát zůstal zachován i význam příkazu, zákazu či upřesnění, co můžete a co nikoli. Neznamená to ovšem, že by značení přišlo až po prvním automobilu, jeho kořeny sahají mnohem dále do minulosti.

Vůbec první značky lze vysledovat až do antického Říma. Tehdy se začaly podél cest vysazovat kameny, které měly určit vzdálenost od tehdejšího centra civilizace. Tzv. milníky, kilometrovníky, rozcestníky či brzdové kameny se pak začaly napříč Evropou šířit, i když na skutečný „boom“ bylo třeba vyčkat do 17. a 18. století. Tehdy se v Německu začal objevovat i nový typ značení, a sice křížové značky, které upozorňovaly na křižovatku. Podstatné přitom bylo, že již byly vyrobené ze dřeva.

Na zásadní průlom nicméně došlo až v roce 1903, kdy Velká Británie jako první přijala zákon upravující právě dopravní značení. Během následujících deseti let se pak zejména kruhové a trojúhelníkové značky přesunuly do zbytku Evropy. Pro Česko se stal podstatným výnos pražského místodržitelství z 28. května 1909, jenž na státních silnicích zavedl jednotné značení. Užívány u nás ovšem i nadále byly betonové či kamenné milníky, jejichž součástí byl nápis a vytyčení směru.

Ještě o rok dříve se přitom v Paříži konal první mezinárodní silniční kongres, který požadoval právě zavedení jednotného značení. Na tvarech a významu se nicméně jednotlivé státy shodly až o rok později. Česko se pak k dohodě připojilo až v roce 1926, kdy byl přijat její dodatek. Následně pak od roku 1928 začal Autoklub Republiky Československé zavádět systematické značení. Od 1. listopadu 1939, tedy za dob Protektorátu, se pak užívá barevné provedení známé prakticky dodnes.

Právě barvy jsou ostatně důvodem, proč jsme si na toto téma posvítili. Kolegové z amerického webu Jalopnik se totiž dotázali arizonského dopravního inspektorátu, proč jsou dálniční tabule vyvedené v zelené. Odpověď je přitom docela prostá. Daný odstín totiž vhodně kontrastuje s obvyklým pozadím, tedy nebem, zároveň není rušivý, pokud vícepruhové dopravní tepny lemují louky či lesy. Jde také odstín příjemný pro oči, přitom jsou na něm jasně viditelné veškeré informace vyvedené bílým písmem.

Ve Státech bylo značení v podobě zeleného podkladu a bílých nápisů zavedeno jako standard v roce 1954. U nás pak byl vývoj o trochu jiný, první dálniční úsek z Prahy do Mirošovic byl totiž otevřen až v roce 1971. Tehdy přišla i vyhláška, která stále ještě počítala s bílým písmem na modrém pozadí. To zelené se tedy objevilo až v roce 1990, týkalo se ovšem pouze textové části. Vše sjednotila až další vyhláška z roku 2016, která na zelené pozadí umístila i ikonku dálnice. To je v evropském kontextu poměrně neobvyklé, třebaže některé země (typicky Německo, od kterého jsme dřívější styl značení přejali) zůstávají věrné dodnes.

Zdroje: Jalopnik, Ministerstvo dopravy ČR

Petr Prokopec