Autoforum

/

Foto: Bollinger Motors

Je to vskutku nečekaný krok, jehož překvapivost jen podtrhuje to, že jeden problematický start-up vytahuje z bryndy jiný. Ale buďme rádi, tohle auto působilo jako svěží vítr i mezi ryze prakticky střiženými auty. Jejich možnosti posouvalo na jinou úroveň zajímavými nápady.

Na úvod tohoto článku nemůžeme nezopakovat, že elektřinou poháněné vozy trápí řada problémů, které jsou autům s benzínovým či dieselovým motorem cizí. Stojí za tím hlavně limity drahých akumulátorů s omezenou energetickou hustotou, které neumožňují rychlé dobití ani uložení dostatečně velkého množství energie. A pokud to přece jen dovedou, pak musí mít akumulátory velké tak moc, že to ještě více negativně ovlivňuje cenu a hmotnost, tedy i jízdní dynamiku a dojezd. Je to bludný kruh.

Tento fakt ale neznamená, že by s elektromobily byla spojena jen negativa. Baterie lze poměrně jednoduše integrovat do podlahy v rámci tzv. sendvičových platforem a relativně malé elektromotory schovat tam, kde ničemu nepřekáží. To výrobcům dává poměrně volné ruce v případě řešení zbytku vozu, a právě této svobody někteří výrobci s gustem využívají.

Jedním z nich byla firma Bollinger Motors, která už od roku 2015 pracovala na svých prvotinách s prostým designem i jmény (B1 a B2). Smýšlela skutečně jinak než ostatní a vozům nadělila zcela nové prvky, které žádné jiné auto nenabídlo. Jeden z nich si říkal Passthrough, přičemž překlad jeho označení plně odpovídal jeho podstatě. Onou „cestou skrz“ byl míněn tunel, který se táhne podél celého auta. V případě SUV B1 tak bylo možné naložit až 4 metry dlouhé předměty, zatímco u odvozeného pick-upu B2 je dokonce možné naložit 4,9 m dlouhý náklad, to vše pořád s uzavřenou korbou.

Podobnou vychytávkou byl tzv. Frunkgate. Jde o řešení přístupu k přednímu zavazadelníku, které se sklápělo stejným způsobem jako to zadní u pick-upu. Cestující by tak měli k dispozici další prostor o kapacitě 243,5 litru, jakkoliv by se samozřejmě museli rozhodnout, zda jej zaplní svými kufry či naopak zde budou končit ony dlouhé předměty. Ať tak či onak, bez absence spalovacího ústrojí by něco takového možné pochopitelně nebylo. To samé lze říci i o čtyřech zásuvkách v předním nárazníku.

Sen o těchto autech coby sériově vyráběných modelech se ale postupem času jen rozplýval. Nejprve měla vstoupit do výroby už předloni, pak byl plánovaným termínem začátku sériové produkce „konec roku 2021”, se začátkem letošního roku ale šéf firmy bez bližšího vysvětlení oznámil, že vývoj vozu po 7 letech a utracení miliard korun končí. Zkrachoval tím projekt, ne firma, Bollinger se měl nadále soustředit jen na vývoj užitkových aut.

Mluvilo se tehdy o tom, že firma pro B1 a B2 přes přijaté zálohy neviděla na trhu dostatek zákazníků. Oba modely měly ještě před inflací posledních let s cenou startovat na 125 tisících dolarech, tedy asi na 3 milionech Kč. A vzhledem ke zdražení všeho by se nyní firma asi obtížně dostávala se základem pod 3,5 milionu korun. To je na sice funkčně zajímavá, ale poněkud spartánská auta sakramentsky hodně, zvláště při bující konkurenci na trhu elektrických pick-upů.

Nyní je ale všechno jinak, neboť společnost Mullen Automotive - jiný americký elektrický start-up - oznámila, že přebírá kontrolní balík akcií (60 %) v Bollingeru za 148,2 milionu USD (3,6 miliardy Kč). Mělo se tak stát formou hotovosti i akcií Mullenu a je třeba se ptát, kde na to přebírající firma vlastně vzala. Velkou hodnotu nemá a nic zásadního nedělá. I tak ale hledí do budoucna s optimismem a oživit chce i projekty modelů B1 a B2. Záměr prodávat také užitkové vozy zůstává nezměněn.

Pokud se tak stane, zlobit se nebudeme. Pro tuto chvíli dodejme, že oba zmíněné vozy poháněla dvojice elektromotorů, které měly produkovat 623 koní výkonu a 906 Nm točivého momentu. To oběma modelům mělo stačit na sprint z klidu na stovku (respektive 96 km/h) již za 4,5 sekundy, v případě nejvyšší rychlosti byla řeč jen o elektronicky omezených 160 km/h. V případě dojezdu nebylo moc o čem mluvit, 120 kWh akumulátorů (ekvivalent asi 31litrové nádrže na naftu) mělo stačit na papírových 322 km, reálně snadno nějakých 200 km. Uvidíme, jestli se těchto aut nakonec v sériové podobě skutečně dočkáme s takovými či onakými parametry. Aby z toho nakonec nebyl druhý krach...

...nejzajímavější ale byly jeho specifické praktické vychytávky. Při omezeném dojezdu a ceně okolo 3 milionů zase tak zajímavě nevypadal, a tak s ním měl být amen. Ale nakonec není, celý Bollinger převzala konkurence s cílem dostat typy B1 i B2 do sériové výroby. Foto: Bollinger Motors

Zdroje: Mullen Automotive, Bollinger Motors

Petr Miler