Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Mají nám pomáhat, činit naši jízdu snazší a bezpečnější. Ve skutečnosti jsou ale zdrojem stresu a nebezpečí, říká Richard Hammond. A nepřehání.

Vývoj automobilismu míří v posledních letech především dvěma směry. Jedním z nich je pozvolný přesun k více či méně elektrickým pohonům, druhým pak pokusy vytlačit z řízení aut omylný lidský faktor a nahradit jej strojově přesným počítačem. Obojí je ve své podstatě v plenkách, projevy toho druhého jsou ale v nových modelech už chvíli citelné tak, že auta dokážou leccos z řízení zastat sama. A starají se tím o více zla než dobra.

Vnímá to tak Richard Hammond, bývalý moderátor Top Gearu, dnes hvězda The Grand Tour, kterému se dostalo do rukou nové Volvo XC60. Říká, že je to velmi hezké, uvnitř příjemné a vůbec povedené auto, typické Volvo. Nejvíce jej ale na něm zaujal systém zvaný Pilot Assist II, tedy poslední verze semiautonomního řízení švédské automobilky.

Je to s drobnými rozdíly v čerpání vstupních dat, vyžadováním zásahů řidiče a výsledném projevu v podstatě to samé, co dnes najdete ve většině nových aut od Audi po Teslu, nevyjímaje ani lepší modely Škody. Auto, pokud si jej koupíte s adaptivním tempomatem, systémem aktivního udržování jízdního pruhu, automatem a autonomním brzděním, umí v podstatě řídit samo. Dost dobře to funguje jen na dálnici, ale funguje to - nastavíte rychlost a do značné míry se o nic nestaráte.

Vaše auto drží pruh (sofistikovanější systémy jej umí jen vyhozením blinkru i samy změnit), udržuje zvolenou rychlost a když před vámi jede někdo pomaleji, auto jede samo pomaleji podle něj. Když narazíte na kolonu, samo zastaví a některá jsou s to i samostatně v koloně popojíždět a pak se znovu rozjet na dříve zvolenou rychlost. Pohoda jazz, žádné nervy, Star Trek naživo už nyní? Podle Hammonda ani trochu.

Potíž těchto systémů je, že si berou kontrolu nad značnou částí řízení vozu, nepřebírají ale žádnou odpovědnost, i když se vám do řízení umí „montovat” tak moc, že ji v danou chvíli fakticky mají. Hammond dává za příklad něco, co se mu s XC60 stalo při ranní cestě do práce - blížil se náklaďáku, který věděl, že bez problémů předjede, rozhodl se přejet do vedlejšího pruhu a bylo to jeho rozhodnutí, on měl být ten, který v tu chvíli řídí. Jenže Volvo usoudilo, že už je moc blízko, že přejet do jiného pruhu nezvládne a začalo prudce brzdit. Místo pomoci jej tak dostalo do problémů, které by jinak nenastaly - Hammondovi se stalo něco, co nám už mnohokrát při testech různých modernějších aut.

Hammond říká, že si z toho málem zašpinil spodky. Život na silnici s takovým systémem podle něj není ani trochu uvolňující, ale právě naopak, je to zdroj stresu. Když systém pustíte, svěříte mu kontrolu nad autem, jenže není to autopilot, je to poloautopilot - je to trochu kontroly pro počítač a trochu pro řidiče. Obě strany si v tu chvíli mohou myslet, že řídí ta druhá a právě to je podle Hammonda hlavní potíž. Dává příklad z letectví, kdy si dva piloti na palubě docela komplikovaným způsobem předávají řízení, aby vždy bylo naprosto jasné, kdo je ten, který řídí a kdo ten, který „to jistí”. U aut to tak nefunguje, řídí řidič i poloautopilot a snadno se tak stane, že se v situaci, jako je ta výše popsaná, přetahují o moc nad vozem. Že to je to nejhorší, co se může stát, nemusíme dodávat.

„Jsem teď já tím, kdo vládne tomuto vozu?” ptá se Hammond. „Musím mít ruce na volantu, ale je to auto, které řídí. Když se před námi objeví zatáčka, kterou vůz sezná jako příliš ostrou pro vlastní řízení, vzdá to a klidně vyjede ze silnice. Ale co když já si myslím, že to zvládne? To auto má názor a když ho má, chci, aby řídilo vždy a všude. Buď řízení vládne ono nebo ne. Autonomní řízení má být všechno nebo nic,” dodává a ptá se vozu: „Řídím já? Nebo ty? Já tu vládnu? Nebo to děláš ty?”

Můžete to považovat za zpátečnický pohled stárnoucího Brita, ale u nás s tím nepochodíte. Před pěti léty jsme psali na toto téma ve velmi podobném duchu článek „Lesk i bída dnešních aut: automatické cokoli”. A v tom jsme použili velmi podobná slova. Kolega tehdy psal:

„Výsledkem není ani ryba, ani rak. Kdyby někdo stvořil vůz, do kterého bych mohl usednout jen jako pasažér a on by mě sám spolehlivě dovezl, kam si přeji, bral bych to. Problém je v tom, že nic takového dnes neexistuje a i přes všemožné pokusy zřejmě ještě dlouho existovat nebude.

Kontrola nad vozem je totiž z beder řidiče snímána postupně a částečně, čímž se jeho možnosti jej ovládat podle vlastních představ značně omezují. Odpovědnost ale stoprocentně zůstává na straně řidiče a přestože se budou všichni výrobci do jednoho dušovat, že jejich systém nakonec vždy dá na vůli řidiče, není to tak úplně pravda. Faktem sice je, že neexistuje auto, které by zrychlovalo za situace, kdy budete mačkat na brzdu, v tomto případě poslechne. Ale udělá to až poté, co samo přijme desítky, stovky, tisíce rozhodnutí, které vás mohou přivést do problémů, jež byste si sami nepřivodili.”

Článek pak uzavíral slovy:

„Chápu informaci, snesu doporučení, akceptuji i omezující systém, který mohu vypnout - sám se pak mohu rozhodnout, jestli jej považují za přínosný, nebo nikoli. Ale v principu nepřijímám jakákoli neobejitelná omezení. Za takové situace s vážnou tváří říkám: tak si to řiďte sami. Ale něco takového mi automobilky nenabízejí - chtějí to pořád po mně, ale berou mi možnost to dělat to správně. Odpovědnost přitom nepřijímají ani v nejmenším, alespoň ne dobrovolně.”

Že tyto asistenční systémy, polovičaté autopiloty přinášejí více špatného než dobrého, si myslíme dodnes. A Richard Hammond zjevně též. Jaký je váš názor?

Zdroj: Drive Tribe

Petr Miler