Autoforum

/

Foto: M. Schaefer, publikováno se souhlasem

Je třeba ocenit, že se jeho autoři pokusili dělat věci jinak, nelze ale zavírat oči před tím, že o výsledek skoro nikdo nestál. Skončil po pěti letech marných snah oslovit jakkoli větší množství lidí a dnes po něm zjevně není sháňka ani v bazarech.

Udělat něco „jinak” je jedním z osvědčených receptů na úspěch na trhu. Je to logické, neboť když ten či onen produkt ztvárníte po svém a trefíte se do vkusu zákazníků, získáte konkurenční výhodu už tím, že budete nabízet něco, co soupeři ještě léta nebudou moci. A i když vaši nabídku postupem času dorovnají, časový náskok vám dá šanci vytvořit si skupinu věrných kupců, které i v budoucnu oslovíte snáze. Běda vám však, když vkus zákazníků dalece minete.

Automobilky mohou vyprávět o obou případech. V tom prvním jde třeba o Škodu Octavia jako liftback nižší střední třídy. Škoda nebyla úplně první, kdo to udělal, zvolila ale tuto cestu brzy i správným způsobem a dodnes vlastně v tomto subsegmentu nemá vážného soupeře. O tom druhém může vyprávět třeba Peugeot a jeho marný pokus udělat něco nového ve třídě malých aut s modelem 1007.

Přišel v roce 2005 jen chvíli poté, co Francouzi začali všem svým modelům dopřávat obrovskou černou tlamy jako přední masku. Podle Peugeotu měl vůz redefinovat třídu malých aut jako neobvyklé městské MPV. Zní to trochu absurdně, ale model 1007 měl skutečně vyšší stavbu karoserie, vcelku variabilní interiér a hlavně jediný pár elektricky posuvných bočních dveří. Idea byla, že v těsných parkovištích nebudete potřebovat tolik místa k vystupování.

Že je 1007 do města, bylo znát i na základních tvarech vozu. Byl úzký a krátký a měl i malé převisy, ale byl skutečně vysoký a měl bohatě prosklenou kabinu - všimněte si například zatmavených okének za C-sloupky, které navazují na koncová světla. Uvnitř bylo místo pro dva dospělé vepředu a dvě děti vzadu, i zadní sedačky se daly posunovat a sklápět, abyste mohli ve voze převézt i více než jen běžný nákup z hypermarketu. Ve výbavě také byla například panoramatická střecha a interiér bylo možné ladit do různých barev.

„Tisícsedma” nabízela na svou kategorii i docela velké motory, například šestnáctiventilovou šestnáctistovku. A z elektrického nebo i dálkového otvírání a zavírání dveří se snažila dýchat trocha luxusu. Nakonec se však ukázalo, že neobvyklost celého auta nebylo cestou k prodejnímu úspěchu, ale spíše překážkou na cestě k němu. Zvlášť s designem, který byl sice od Pininfariny, ale za rámeček si jej dnes asi italské studio nedá.

Z auta se tak vyklubal zcela mimořádný prodejní propadák a podle neoficiálních informací jeden z vůbec nejvíce prodělečných automobilových projektů historie. Peugeot chtěl tento vůz prodávat po statisících za rok, nakonec jej ale nejvíce prodal 40 tisíc. A když se v roce 2009 teprve pátým rokem trápil na trhu, našel si v celé Evropě pouhých 5 672 kupců. To byla poslední kapka. Peugeotu nezbylo než toto trápení ukončit s vědomím, že „neprůkopnické” Škody Fabia se ten samý rok prodalo v Evropě přes 219 tisíc kusů.

Někdy se stane, že podobná auta ocení alespoň čas, že prostě jen předběhla dobu nebo se alespoň stihla zaháčkovat v myslích některých kupců tak moc, že se perou o omezené množství stále dostupných exemplářů v prodeji. Ani to ale není případ Peugeotu 1007. Důkazem budiž i kousek na fotkách níže, který se objevil v prodeji - pochází z roku 2007 a má dodnes najeto pouhých 17 tisíc kilometrů.

Téměř celý svůj život strávil v garáži a i když to nebyl žádný rodinný mazel (všimněte si třeba menšího poškození vzadu či poněkud neuklizeného interiéru), ani na chvíli nebudete pochybovat, že si toho na silnicích mnoho neužil. Zvenčí, uvnitř dokonce i zespod vypadá zánovně, má stále původní pneu, je to prostě skoro nové auto. A i když výbavová specifikace je průměrná, ta technická ne až tak - motor 1,6 se 110 koňmi v takovém autě, to dnes není k zahození.

Takové věci se nezřídka prodávají draho, alespoň relativně, ale 1007 se zjevně draho prodat nedá. S majitelem vozu jsme mluvili, pokoušel se jej chvíli udat za 5 500 Eur, tedy asi 134 tisíc Kč. To nám přijde jako střízlivá cena za zánovní ekvivalent aut, která dnes nekoupíte ani za 400 tisíc, úspěch to ale nepřineslo. Teď ho tedy nabídl znovu a zkouší jej prodat za 4 500 Eur, cca 109 tisíc Kč. To je - a to vážně nejsme fandové tohoto modelu - opravdu málo za vůz v takovém stavu, s takovou perspektivou dalšího provozu. Jestli jej prodá alespoň za tuto sumu, nevíme, už fakt, že jej marně nabízel za 134 tisíc, ale jen připomíná, jak obrovskou minelou tohle auto bylo. A že jí dodnes zjevně zůstává.

Zdroj: Mobile.de

Petr Miler