Autoforum

/

Foto: Lancia

Je to obrovská vzácnost v jakémkoli stavu, natož pak jen s 15 tisíci km v rukou prvního majitele. Právě ten se jí po 36 letech rozhodl zbavit, vstupenka do exkluzivního klubu jejích vlastníků ale přijde nejspíše na desítky milionů korun.

Lancii Delta jistě nemusíme detailně představovat, koneckonců jde o jednu z největších legend celého historie automobilismu. Tedy alespoň pokud se bavíme o první generaci vyráběné v letech 1979 až 1994. Nástupci už tak úspěšní nebyli a po pár letech živoření vždy skončili v propadlišti dějin. Tam ostatně už nějaký ten pátek míří samotná značka, třebaže se tohoto světa nechce vzdát bez boje a momentálně je ve hře znovu návrat i na jiné trhy, než je ten italský.

My se ale nyní budeme soustředit na slavnější chvíle existence Lancie, během nichž vznikla první Delta. Ta si vybudovala obrovský respekt zejména na závodních kolbištích díky speciálům HF 4WD a HF Integrale. Ještě před touto dvojicí, která byla určena pro rallyové závody skupiny A, ale Lancia vyvinula provedení S4, které v letech 1985 a 1986 platilo za jedno z monster slavné skupiny B. Tento vůz byl oproti standardně prodávané Deltě úplně jiné zvíře - měl motor uložený uprostřed a pochopitelně i pohon všech kol. Karoserie vypadala podobně, tím ale spojitosti končily - ani materiál nebyl stejný, „kastle” byla celá z kevlaru.

Pohonná jednotka o objemu 1,8 litru byla jako jedna z mála v celé historii přeplňována kombinací mechanického kompresorem a turbodmychadla. Cílem byla minimalizace prodlevy přeplňovaných motorů po sešlápnutí plynového pedálu. Standardně čtyřválec produkoval 480 koní, Italové jej ovšem otestovali i při extrémních podmínkách, kdy plnicí tlak dosáhl pěti barů. V té chvíli mířilo na všechna kola auta vážícího 890 kg 1 000 koní. Vůz tak zvládal akceleraci na stovku za pouhé 2,5 sekundy - na rok 1985 bláznivá hodnota.

Závoďáku se ale dnes znovu věnovat nechceme. Kvůli homologaci měla Lancia postavit i 200 exemplářů silniční verze Stradale, která stejně jako závodní speciál použila prostorový rám, pohon všech kol se třemi diferenciály a nadvakrát přeplňovaný motor. Jeho výkon byl však snížen na 250 koní a 291 Nm točivého momentu. Hmotnost pro změnu kvůli řadě komfortních i bezpečnostních prvků narostla na 1 200 kg, podívejte se ale na pojetí interiéru. To je v podstatě luxusní auto a alespoň na pohled opravdu hodně civilizovaný závoďák.

Tyto modifikace měly logicky vliv na jízdní dynamiku, stovku S4 Stradale zvládala „až“ za 6 sekund a maximálně pokořila 225 km/h. S těmito parametry sice dnes již příliš neohromí, nicméně před třiceti šest lety byly impozantní. Není proto ve výsledku překvapivé, že automobilka si za každý exemplář účtovala milion italských lir, tedy pětinásobek sumy, kterou se platilo za ne zrovna levnou Deltu HF Turbo.

Aut nakonec vzniklo jen 80, protože nikdo pořádně nekontroloval dodržení oné 200kusové kvóty a po zrušení skupiny B už to stejně nikoho nezajímala. Část majitelů si navíc silniční derivát pořídila znovu kvůli závodění, takže je otázkou, kolik z oněch 80 silničních aut pořád existuje v původní podobě. Na zdrojovém odkazu si ale můžete prohlédnou jeden neobvykle černě lakovaný exemplář, na který musíme zírat jsme jako na zjevení - od doby jeho vzniku jej vlastnil jediný člověk, který s ním dodnes najel jen něco přes 15 tisíc kilometrů. To je na 36 let existence neobyčejně málo.

Právě on jej nabízí k prodeji vážnému zájemci. Přes původní dodání v Itálii auto stojí v kalifornském Long Beach a bude to chtít opravdu zámožného člověka, aby se jej zmocnil. Přesnou cenu neznáme, s ohledem na dříve dosažené ceny v aukcích ale stěží půjde o méně než 20 milionů korun. To je síla, zachovalejší S4 Stradale s jasnější historií ale abyste pohledali.

Zdroj: Hemmings

Petr Prokopec