Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Dobře prodávaným autem se může stát cokoli. Stačí ho pořádně zadotovat z peněz těch, kteří takový vůz nechtějí třeba ani zadarmo.

Nissan se minulý týden pochlubil tím, že jeho elektrický Leaf slaví velké obchodní úspěchy v Norsku. Abychom byli přesní, našel si tam již svého tisícího zákazníka, letos je dvanáctým nejprodávanějším autem v zemi, druhým nejúspěšnějším Nissanem po modelu Qashqai a v únoru získal plná dvě procenta tržního podílu. Takže už to přišlo, elektrická revoluce je tady a ani se nemuselo nic změnit? Asi už tušíte, že tak jednoduché to nebude.

Slova obchodní, zákazník, nejprodávanější, nebo tržní by správně měla být v uvozovkách. Leaf se totiž v Norsku více rozdává než prodává a jeho uživateli jsou spíše oportunisté, kteří bez ostychu žijí na úkor ostatních, než zákazníci v pravém slova smyslu. Za zmíněnými statistikami nestojí nic jiného než přímé či nepřímé dotace a všemožné úlevy naprosto nehorázných rozměrů. Bohužel je ale neplatí Nissan (což by bylo možné tiše akceptovat jako marketingovou strategii), nýbrž sami Norové, což už tiše akceptovat v žádném případě nelze.

Za tohoto stavu bych na místě Nissanu tiše šoupal nohama a byl bych rád, že mi tak nestoudné parazitování na norské oddanosti všemu zdánlivě zelenému prochází. Jenže to už by asi Japonci rovnou mohli přiznat, že Leaf je totální omyl (letos si zatím našel jen 1 800 zákazníků na celém světě), a tak se tváří, jako by snad čísla ze severu Evropy dokládala, že Leaf je prodejný a ještě se jimi chlubí. Bohužel ale ukazují pravý opak - že na otevřeném trhu je vůz prakticky neprodejný.

Abychom měli jasno v tom, co vše pomáhá Leafu k takovým výsledkům, je třeba blíže poznat norský daňový systém. Ten je bez nadsázky složitý jak rádio a zatěžuje automobilisty extrémními odvody. Platí se prakticky za všechno - stačí mít auto těžké, výkonné nebo emitující CO2 a už platíte při jeho první registraci za každý kilogram, kilowatt resp. gram překračující určité meze. Pozoruhodné je, že se platí úplně vždy (tedy i za ta nejlehčí do 1 150 kg, nejslabší do 65 kW výkonu nebo „nejčistší” s emisemi CO2 do 120 g), pochopitelně ale poplatky za všechny tyto vlastnosti rostou často více než exponenciálně s tím, jak roste výkon, hmotnost nebo emise.

Za takovou Hondu Civic 1,4 se 73 výkonu, hmotností 1 256 kg a spotřebou 5,4 litru benzinu na sto (130 g CO2/km) zaplatíte do norské kasy na všech zmíněných nevratných 71 267 norských korun (cca 233 000 Kč). Cenu auta si připočtěte.

Třeba za Mercedes E 500 s výkonem 300 kW, hmotností 1 940 kg a spotřebou 8,9 litru benzinu na sto (209 g CO2/km) pak už odvedete 698 788 norských korun (cca 2 290 000 Kč). Opět bez samotného auta. Nevěříte, zdá se vám to moc? Sami si to můžete spočítat na webu toll.no, jde o na korunu přesné hodnoty.

To jsou pořádné cifry bez ohledu na třídu vozu (dělají i u levných aut skoro polovinu ceny) a je třeba je považovat jako pevnou součást ceny, bez nich konvenční auto koupit nelze. Aby toho nebylo málo, je k těmto jednorázovým poplatkům třeba přičíst ještě ten recyklační (asi 5 000 Kč) a nemalou daň z přidané hodnoty (25 %). To už dá dohromady slušné sumičky.

Jenže víte, jak vysoké jsou tyto odvody v případě elektromobilů a tedy i Nissanu Leaf? Přesně nulové, všechny, z tohoto auta se dokonce neodvádí ani DPH. Jinak velmi drahý Leaf je tak rázem stejně drahý nebo i levnější než srovnatelné auto nižší střední třídy s konvenčním pohonem.

Už tohle by jistě stačilo k tomu, aby si leckdo takový Leaf pořídil, jenže to je jen začátek. Za vůz se dále neplatí silniční daň, mýto, parkovné na veřejných placených parkovištích a dokonce ani elektřina u veřejných dobíjecích stanic. Můžete jezdit pruhy vyhrazenými pro autobusy a - podržte se - zadarmo používat také trajekty. Jinými slovy, toto auto „za půl darma” koupíte a podobně „draho” jej i provozujete. Ne všechno se dá spočítat na korunu, ale jistě uznáte, že výhod je přehršel a tomu bude odpovídat i výše úspory.

Můžete namítat, že daňová či jiná úleva není sleva, ale to je pouze projev nedostatku vaší fantazie. Je jedno, z čeho se cena skládá, v Norsku auta prostě stojí hodně a levněji se bez opletaček s úřady koupit nedají. Když najedou stojí půlku, je to sleva představující snížení výdaje koncového zákazníka. A jsou to pochopitelně peníze, které by jinak skončily ve státním rozpočtu - pokud neskončí, musí je zaplatit jiní.

Je mimo jakoukoli diskuzi, že takováhle kopice výhod by zajistila dobré prodeje i trakaři s motorem ze sekačky a pro uplatnitelnost Leafu na skutečném trhu neznamená těch tisíc norských prodejů vůbec nic. Norové takto jen skrze všemožné úlevy dotují prodeje auta, které i podle slov Nissanu z globálního hlediska celkovou energetickou bilanci provozu podobného přibližovadla příliš nemění. A nakonec se ho vlastně až tak moc neprodává - zahrňte podobnými úlevami jakýkoli obyčejný kompakt a získá 98 procent trhu, ne dvě...

Nissan ve své tiskové zprávě říká, že situace v Norsku dokazuje pozitivní dopad komplexních pobídek a rozvinuté infrastruktury. Podle nás daný stav dokazuje jen naprostou neudržitelnost elektrického bludu ve skutečném světě. V tom světě, ve kterém věci stojí co stát mají a v němž si na ně každý musí vydělat svou prací.

Leaf je v Norsku na své poměry vážně hit. Ale za jakou cenu...

Walter Kraft