Autoforum

/

Foto: Petrol Positive Performance Cars, publikováno se souhlasem

Pro fandy je to jeden ze svatých grálů moderní automobilové historie, pro většinu lidí skoro nic. Bank tady ale berou ti první, hlavně pak ti, kteří si ho pořídili dřív v jedné z jeho vzácných specifikací s ručním řazením, jako je tomu v tomto případě.

Když přijde řeč na zajímavá silniční auta, která svého času posloužila homologaci závodních speciálů, obvykle jde o stroje rallyové skupiny B. Byla to jedna z nejslavnějších ér motoristického sportu, během níž vznikaly vskutku zajímavé automobily, které s často stejně pojmenovanými i vyhlížejícími masovými modely neměly společného skoro nic. Sem tam se zjeví pozoruhodné auto, které mělo spojitost s homologací některého z okruhových speciálů, typicky pro Le Mans, tím ale meze vysoké atraktivity obvykle končí, třebaže rozličných homologačních specialit najdeme v historii nespočet.

Dnes tu máme auto z úplně jiného ranku, které je zajímavé velmi, přesto se na něj v širších kruzích tak trochu zapomnělo. Jde o homologační speciál vzniklý kvůli dakarské rallye, která sice má zvuk, sama auta pro ni určená ale nepoutají pozornost tak jako třeba Audi Quattro nebo Lancia Delta S4. Stroj na fotkách je ale vážně výjimkou - jde o Mitsubishi Pajero, které Dakar v různých verzích vyhrálo dvanáctkrát. Kvůli účasti vozu v druhé polovině devadesátých let minulého století pak vznikla silniční verze Evolution s kódovým označením V55W, která sama o sobě platí za legendu svého druhu.

Slovo Evolution nebo Evo si v případě Mitsubishi každý spojí s Lancerem, Japonci se ale angažovali také v závodech terénních aut. Pajero Evolution tedy skutečně posloužilo jako homologační speciál pro třídu T2 v dakarské rallye podobně drze jako zkraje nepřímo zmíněný Peugeot 205 T16. Japonci se rozhodli prodat veřejnosti 2 500 aut tvářících se jako Pajero a do třídy produkčních aut následně vstoupili s de iure upraveným sériovým autem. Pajero Evo byl ale spíš upravený soutěžní speciál, který v silniční verzi dostal pár komfortních prvků a značky navrch. Odtud také plyne jeho sláva, znovu jako v případě „Béčkových” speciálů z 80. let.

Pod kapotou si tedy našel místo šestiválec MIVEC o objemu 3,5 litru, který formálně dával 280 koní a 352 Nm kvůli dobovým japonským omezením, reálně ale byl jeho výkon o desítky procent vyšší. Navazovala na něj buď robotizovaná převodovka INVECS-II, která prý moc nefungovala při pomalé jízdě, při ostrém tempu a manuální volbě stupňů ale měla být bezproblémová. Alternativou bylo provedení s ručním řazením, toho ale Japonci prodali jen 500 kusů.

Podvozek byl od normálního Pajera úplně odlišný. Ten standardní normální měl vzadu tuhou nápravu s listovými pery, jenže „PajEvo”, jak se vozu mezi nadšenci úsměvně přezdívá, dostalo dvojité lichoběžníky na všech čtyřech kolech. Vůz skutečně dostal minimum obvyklých dílů, standardní nebyl dokonce ani alternátor, a tak jsou jakékoli náhradní komponenty pro tento vůz patřičně drahé.

To možná trochu odrazuje, kdo by ale nechtěl zažít pocity závodních pilotů na silnici? Navíc je třeba říct, že tento vůz značně předběhl svou dobu, neboť jako v podstatě ostré SUV dorazil na trh už v roce 1997 a móda výkonných esúvéček přitom přišla až o dobrou dekádu později. Není tedy divu, že dnes láká i spoustu evropských fandů klasických Mitsubishi, potíž je ale v tom, že všech 2 500 „PajEv” bylo prodáno v Japonsku, nikde jinde oficiálně nebyla k dostání. A všechna byla pochopitelně vyrobena s volantem vpravo.

V evropské nabídce se přesto čas od času nějaké auto objeví, to na fotkách níže je ale ještě výjimečnější než obvykle. Jde sice pořád o verzi s volantem vpravo, tu je případně nutné předělat doma, jinak jde ale o naprosto výjimečné „PajEvo” nejen z oněch 500 „manuálních” aut, ale dokonce jeden z pouhých 25 exemplářů v továrním červeném laku s laděním Ralliartu.

Jsme si skoro jisti, že i odpůrci SUV budou takový stroj chtít. Už designem působí zlověstně a jeho dynamika, zejména ta terénní, dodnes nebude k zahození. Kdybyste měli zájem, auto může být vaše, navíc znedaleka, stojí v Rakousku. K mání je ovšem za vskutku tučnou sumu - koupí vám ho skoro 95 tisíc Eur v údajně bezvadném technickém stavu s nájezdem jen 78 tisíc km. Ani 2 miliony tedy nebudou stačit, chce to 2,3 milionu Kč. To je jistě hromada peněz, vzhledem k výjimečnosti tohoto stroje a situaci na dnešním trhu sběratelských specialit je to ale zkrátka obvyklá cena.

Zdroj: Petrol Positive Performance Cars@Autoscout24.de

Petr Miler