Autoforum

/

Foto: Bugatti

Bugatti platí za výrobce těch nejrychlejších a přitom mimořádně luxusních aut, ale vlaky? Málokdo to ví, Bugatti se ovšem skutečně zabývalo i takovými stroji, automobilce nakonec zachránily kůži.

Ve 20. letech minulého století začalo Bugatti pracovat na svém asi nejluxusnějším voze. I když byl ale Type 41 Royale představen již v roce 1926, na předání prvního kusu došlo až o šest let později. V té době byl již svět zachvácen ekonomickou krizí. Ač tedy automobilka plánovala vyrobit 25 exemplářů, nakonec jich vzniklo pouze sedm, a to včetně jednoho prototypu. V roce 1933 byly navíc prodané jen tři, Bugatti tak stálo na prahu nemalé finanční pohromy. Hlavně proto, že vyrobené pro ně v ten moment měla všech 25 obřích 12,8litrových osmiválců, které měly auta pohánět.

Zakladatel značky Ettore Bugatti v tu chvíli přišel se spásnou myšlenkou, díky které se fiasko změnilo v úspěch. Francie totiž už před sto lety měla vybudovanou poměrně hustou železniční sí, po té se ovšem proháněly velmi pomalé a zastaralé parní vlaky. Něco takového Bugatti, který již ve Francii zdomácněl, nepovažoval za dobrou vizitku. A proto se rozhodl, že nadbytečné jednotky využije jinak než v autech. Po pouhých devíti měsících vývoje tak světlo světa spatřil Autorail.

Vůbec první luxusní rychlovlak na světě byl v prvé fázi osazen hned čtyřmi zmíněnými osmiválci, u nichž nicméně došlo k jistým úpravám - zatímco v případě limuzíny Roayle produkovaly 275 až 300 koní, s přesunem na železnici výkon klesl na 200 koní. Spojením oněch čtyř dohromady však mašina disponovala 800 koňmi, a tak vlak během úvodních testů dosáhnul nejvyšší rychlosti 172 km/h. Po dalším vývoji však v roce 1934 tempo narostlo na 196 km/h, načež se Autorail stal světovým rekordmanem.

Díky bubnovým brzdám na všech 16 kolech ovšem vlak oslnil i decelerací, z rychlosti 150 km/h totiž dokázal zastavit na 600 metrech. Cesta v něm tak byla o poznání rychlejší a pochopitelně také mnohem luxusnější než u konkurence. Sedadla s opěrkami totiž bylo možné otáčet, načež si cestující mohli zvolit, zda budou sedět po směru jízdy, či proti směru - čímž se díky čtyřem křeslům dalo vytvořit „prostředí připomínající malý obývací pokoj s přidaným komfortem a pohodlím“.

Autorail plně zapadal Bugattiho filozofii, která vyznávala umění, formu a technologii, přičemž všechny tři pilíře u něj byly v rovnováze. Proto se ostatně vlak pyšnil co nejaerodynamičtější karoserií. Zároveň byl také prvním na světě, jenž disponoval kabinou uprostřed usazenou nad pohonnými jednotkami. Řidič tak měl snadný výhled do všech stran jako u automobilu, což přispělo k použití názvu Autorail.

První exempláře počítaly pouze s jedním vagónem, který byl přes 23 metrů dlouhý a zvládal odvézt 48 cestujících. Posléze ovšem dorazily i soupravy se dvěma či třemi vagóny, u nichž kapacita vzrostla na 74 a 144 osob. Celkově pak vzniklo 88 vlaků, načež automobilka nejen našla využití pro zbývající motory, ale ještě jich 186 dalších musela vyrobit. Autorail tak značce pomohl překonat náročná třicátá a čtyřicátá léta.

Z provozu byl poslední Autorail vyřazen v roce 1956 či 1958 (zde se zdroje rozcházejí), do dnešních dní se ovšem dochoval pouze jeden exemplář, který najdete vystavený v železničním muzeu ve francouzském Mulhouse. Oproti tomu silniční limuzíny se dochovalo všech šest kusů, pouze onen prototyp byl zničen. Druhý vyrobený kus v pořadí se šasí č. 41111 pak od roku 1999 spolu se značkou vlastní koncern VW.

Autorail disponoval nejen mimořádným luxusem, ale rovněž centrální kabinou řidiče, ze které byl výhled do všech stran. Nacházela se nad až čtyřmi 12,8litrovými osmiválcovými motory Bugatti, které vlak poháněly. Foto: Bugatti

Zdroje: Bugatti, Jalopnik

Petr Prokopec