Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Máme, co jsme chtěli. Tedy, my to nechtěli, většinou společnosti přinejmenším mlčky akceptovaná politika „nerůstu” ale vede přesně k tomu, co jediné místo růstu mohlo přijít - propad. Česko je stále jednou z mála výjimek, ale jak dlouho to ještě bude platit?

Slovo „deindustrializace” by ještě před pár roky našlo ve svých slovnících asi tolik lidí, kolik by nepovažovalo za vtip informaci, že americký prezident při inauguraci velkolepě oznámil, že existují pouze dvě pohlaví. Svět se zkrátka mění a bude záležet na optice každého z nás, zda k lepšímu či k horšímu. My vývoj posledních let za pozitivní nepovažujeme, nevidíme žádná reálná pozitiva ekonomické i společenské devastace západního světa ve jménu jakéhosi neuchopitelného vyššího dobra, zatímco s negativními dopady téhož jsme konfrontováni den co den.

O deindustrializaci Evropy jsme psali nejednou a opravdu není jen pocit, jde o statistický fakt. Agentura RIA s odvoláním na data statistických úřadů jednotlivých zemí Evropy informuje o tom, že v loňském roce pouhých pět zemí starého kontinentu dokázalo výrobu osobních aut. V ostatních došlo k poklesu produkce a v polovině všech zmíněných míst byla zaznamenána mnohaletá, až 10letá výrobní minima. To lze stěží považovat za dobré zprávy.

Z českého pohledu není tak zle. Česká republika zůstala s 1,27 milionem loni vyrobených aut mezi třemi největšími automobilovými velmocemi kontinentu vedle Německa (4,19 milionu aut) a Španělska (1,84 milionu). Z těchto impérií navíc jen dvě produkci meziročně zvýšila, ovšem o pověstná ňadra korejské dívky. A v případě Německa vlastně ani to ne, 28 tisíc navíc nově vyrobených vozů je při milionové produkci prakticky nic. Česká republika se 46 tisíci navíc vyprodukovanými auty může hovořit o tříprocentním růstu.

I Rumunsko tak rostlo výrazně rychleji (o 60 tisíc vozů na 251 tisíc kusů), stejně jako Švédsko (+41 tisíc na 263 tisíc) a Polsko (+29 tisíc na 287 tisíc). V ostatních zemích výroba klesala, a to obvykle mnohem dramatičtějším tempem, než k jakému ve zmíněných případech došlo růstu.

Jasně největší pokles proběhl na Slovensku, vyrobilo se tam o plných 201 tisíc vozů méně (výsledek 739 tisíc). V Itálii se vyrobilo o 165 tisíc vozů méně (342 tisíc). V obou případech jde o nejnižší čísla za posledních 10 let (!), což platí také o Maďarsku (-59 tisíc vozů na 369 tisíc), Slovinsku (-15 tisíc na 60 tisíc) a Finsku (-9 tisíc na 21 tisíc). Obrovský průšvih je také propad ve Velké Británii o 117 tisíc vozů na 780 tisíc aut. Jde o nejnižší číslo od roku 1954, za dlouhých 70 let (!), jak před pár dny potvrdil i The Guardian.

Nejhůř od roku 2017 pak bylo v Portugalsku (-12 tisíc aut na 181 tisíc) a Rakousku (-5 tisíc na na 72 tisíc). Ve Francii byla výroba nejnižší od roku 2021 (-26 tisíc vozů na 872 tisíc), k historicky nevýznamným poklesům dále došlo v Belgii (-13 tisíc na 255 tisíc) a už zmíněném Španělsko (-11 tisíc aut).

Co k tomu dodat? Všichni víme, jak jsou dnes rozdané karty, jaká je ekonomická situace, kam směřuje Evropská unie. Pokud se nestane zázrak, devastace místního automobilového průmyslu bude pokračovat a jakmile jednou dostane opravdu velkou ránu, která skončí velkým propouštěním a zavíráním fabrik, bude těžké vrátit věci zpět. A pro co? Pro co vlastně? Přijde nám to absurdní, jako dnes tolik věcí.

Zdroje: RIA, The Guardian

Petr Miler