Autoforum

/

Foto: Tesla

Ještě před pár týdny nás přesvědčoval, že cirkusová show Tesly s poletujícím autem byla technicky naprosto autentická. A teď se sází se o potupné focení, že to není tak úplně pravda a systém doplňování trysek nikdy nedostane do výroby? O co tu vlastně jde?

Když Elon Musk v polovině října v zařízení SpaceX předvedl světu přepracovanou Teslu Roadster II, která za pomoci trysek na stlačený plyn vyskočila do vzduchu, otočila se a přistála na kolech, strhla se kolem toho obrovská mánie. Jak už jsme ale psali v našem předchozím článku, náš přítel, slavný americký technik a vystudovaný strojní inženýr Jason Fenske z kanálu Engineering Explained tehdy publikum spíš uklidňoval. V podstatě tvrdil, že fyzika v tomto případě sedí, trysky fungují a celá ta podívaná je „real deal” - tedy skutečná věc, nikoli jen laciný trik.

Jenže uběhlo jen pár týdnů a najednou je leccos jinak. Fenske přichází s dalším videem, ze kterého srší skepse. Ba co víc, dokonce se veřejně sází, že se Muskův slib o tom, jak se auto „samo dofoukne” pomocí palubního kompresoru, nikdy nedostane do sériové výroby. Pokud by se mýlil, slibuje absolvovat potupné retro focení v obchodním domě J.C. Penney od hlavy až k patě navlečený v reklamním oblečení Tesly.

Fyzika neodpouští: 70 kWh energie a 5 hodin hluku pro 5 sekund parády

Nutno uznat, že po věcné stránce Fenskeho nové výpočty dávají znovu smysl a jen potvrzují to, co každému soudnému člověku došlo hned při pohledu na říjnovou prezentaci. Celý koncept raketových trysek na studený plyn je z hlediska běžného provozu nesmysl.

Podle Fenskeho matematiky je ke stlačení zhruba 250 kilogramů dusíku na šílený tlak 690 barů zapotřebí teoretické minimum 35,5 kWh elektrické energie. Když ale do rovnice dosadíte reálnou účinnost kompresorů, tření a obrovské tepelné ztráty, dostanete se na 70 kWh i víc. Jinými slovy: abyste si auto na palubě samo „dofouklo“ zásobníky na pouhých pět sekund přídavného tahu, sežere to podstatnou část kapacity celé trakční baterie.

A to jsme teprve u energie. Ještě horší je samotný hardware a čas:

• Půlhodinové peklo: Pokud byste chtěli nádrže naplnit za slibovaných 30 minut, potřebovali byste v autě vozit obří průmyslový kompresor o příkonu 70 kW, který je těžký a zabere obrovský prostor.

• Pětihodinová otrava: Menší 15kilowattový kompresor by sice byl skladnější, ale pak byste museli pět hodin poslouchat ohlušující řev systému, než by se vůbec natlakoval.

• Nadváha a hluk přes 140 dB: Zatímco Tesla slibovala hmotnost základního Roadsteru pod 1,7 tuny (3 750 liber), samotné kompozitové nádrže váží kolem 350 kg a dalších 250 kg připadá na samotný dusík. S potrubím a ventilátory se tak ze „lehkonohého” sporťáku stává otylý mastodont vážící přes 2,35 tuny (5 200 liber). A když tenhle plyn pod tlakem 690 barů pustíte ven, vygenerujete hluk přesahující 140 decibelů, což spolehlivě poškodí sluch komukoli v okolí.

Sama automobilka ostatně už dřív tak trochu přiznala barvu, když její šéf vývoje Lars Moravy uvedl, že doplnění nádrží aktuálně trvá dvě až šest hodin a Tesla by to teprve ráda stáhla na půl hodiny, případně bude muset vybudovat síť speciálních vysokotlakých plnicích stanic. Zkrátka osina od pohledu.

K čemu to vlastně vůbec je? A proč nás Jason vodil za nos?

Tady se ale dostáváme k jádru pudla, které je možná ještě zajímavější než samotné technické limity Tesly. Zaprvé: jak velký problém vlastně je, že si auto nedofouknete za jízdy, když si ho teoreticky můžete jednou za den „našťouchat” přes noc doma v garáži? Žádný - protože celý ten systém je v reálném světě stejně úplně k ničemu a na občasnou show pro diváky kdesi v šapitó to bohatě stačí. Kdo by si kupoval dvoutunové auto kvůli tomu, aby na pět sekund ohlušil celou ulici a pak musel půl dne čekat, až se mu natlakují lahve? Je to jen drahá cirkusová rekvizita pro zrychlení z nuly na sto pod jednu sekundu na letištní ranveji, na to znovu nepotřebujete všechno to harampádí tahat s sebou, škoda místa, kil navíc...

Zadruhé je tu ale samotný Jason. Tohoto chlapíka známe přes dekádu ještě z dob, kdy začínal a byl rád za to, že jsme jeho práci publikovali - videa zhlédnutá u nás mu generovala slušná čísla. Jason není hloupý a základní termodynamiku i stavové rovnice plynů musel znát už v den, kdy Musk tuhle věc poprvé předvedl. Přesto publikum v prvním videu nechal žít v dojmu, že je to všechno absolutně skutečné, aby teď - jen o chvíli později - najednou otočil, vytáhl kalkulačku a začal se bít v prsa, že to vlastně tak úplně nemůže fungovat.

Proč to neřekl rovnou? Odpověď se zdá být prostá a v angličtině pro ni existuje krásné úsloví: „Sharks have to eat” - i žraloci musí něco jíst. Na Youtube se nejlépe vydělává na tématech kolem Tesly a Elona Muska. Nejdřív naskočíte na vlnu nadšení, kdy publikum chce slyšet, že se stalo něco zázračného, a nasbíráte statisíce zhlédnutí. A když prvotní euforie opadne, natočíte druhý díl, ve kterém svůj vlastní optimismus rozcupujete na kusy pomocí středoškolské fyziky, a zkasírujete internet podruhé.

Fenskeho důstojnost v sázce určitě není, o tu v tomhle byznysu nikdy nešlo. A nakonec všichni děláme někdy podobné věci, neházejme kamenem. Jen se netvařme, že Jason náhle udělal převratný objev - záměrně kouskuje pozornost, aby „měl co jíst”.

Zdroj: Engineering Explained@Youtube

Petr Miler