Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Z některých úhlů vypadá trochu jako zmenšený Jaguar, jenže tohle je krotké japonské kotě a nikoli britská divoká šelma s nabroušenými drápy.

Mám hned od počátku trochu nepříjemný pocit, že představovat vám Mazdu MX-5 v rámci našeho obligátního úvodního slova nebude zrovna snadné. Přirovnal bych to ke snaze sdělit něco originálního a poutavého o Karlovi Gottovi v domově důchodců. Tím nechci říct, že spoléhám na vaši zapomnětlivost a něčím vás ohromím, ale psát protřelé motoristické obci něco nového o legendě bantamové váhy navazující na klasické britské a italské sporťáky… Dobře, co třeba tohle.

Věděli jste, že duchovním otcem původní MX-5 z roku 1989 není Japonec, ale bývalý americký motoristický novinář Bob Hall mluvící plynně japonsky, který se ve druhé polovině sedmdesátých let pustil do debaty s tehdejším šéfkonstruktérem Mazdy Keniči Jamamotem a vnuknul mu zajímavou myšlenku?

Špičkového inženýra stojícího kromě jiného za zdokonalením Wankelova motoru zajímalo, jaký vůz by měla jeho automobilka v budoucnosti vyrábět, a protože Bobův otec vystřídal stroje jako Austin-Healey, Triump TR2 či MG TD, odpověď byla nasnadě. Hallovi chyběl „jednoduchý sportovní vůz britského střihu cuchající vlasy a vhánějící mouchy do zubícího se úsměvu“. Jak asi víte, tato myšlenka se o šest let později skutečně uchytila, rozvinula a Bob již jako jeden z členů produktového plánování Mazdy dokonce dostal v osmdesátých letech příležitost podílet se na vývoji.

Pokud se ptáte, proč ten výlet do historie za první generací MX-5, důvod je docela prostý. V Hirošimě měli dojem, že se poslední model NC od původní myšlenky lehkonohé baletky mírně vzdálil, takže se tvůrci aktuálního auta při návrhu vrátili zpátky ke kořenům. Výsledkem je menší a lehčí vůz s hmotností (díky hliníkovým komponentům) jen 975 kg, který chce dokázat, že původní principy blízké ideové škole Colina Chapmana jsou pořád platné i pod tlakem diametrálně jiných bezpečnostních pravidel a přísnějších emisních limitů. Jestli skutečně jsou i v praxi, si řekneme až za chvíli, pojďme se nejdříve podívat, jestli Miata umí zaujmout už vizuálně.

Kočkovité rysy

Naznačil jsem to již v úvodu a trvám na tom i nadále - MX-5 je subjektivně velmi podobná některým modelům z Coventry a to jak svými detaily, tak i siluetou. Neříkám, že v tom byl úmysl, i když Japonci se za inspiraci cizími vlivy nestydí, nicméně miniaturní Mazda vypadá jako britský levoboček více než kdy dříve. Dlouhá kapota svažující se kolem nápravy posunuté co nejvíce dopředu, zadní světla či způsob, jakým z profilu padá linie víka od kabiny směrem k zádi auta, to všechno nápadně připomíná F-type.

Na fotkách se mi ta doširoka rozevřená a našpulená maska nasávající vzduch těsně nad silnicí v kombinaci se spoustou plechu nad blatníky a malými koly ztrácejícími se v podbězích příliš nelíbila a i teď musím říct, že z některých úhlů vypadá tento sporťák do kapsy lehce disproporčně. Potom co jej ale vidíte naživo, jak je všechno malé a sympatické, máte chuť popadnout jej jednou rukou a hrát si s ním jako s angličákem.

A ono vskutku připomíná hračku od Matchboxu i po otevření dveří. Se střechou nahoře máte pocit, že musíte pozadím spadnout někam na silnici, abyste konečně našli oporu, přitom ale s hlavou vytočenou do strany, abyste s ní nepráskli o rám. Auto je tak kratičké, že musel být vstupní otvor kvůli pohodlnějšímu nastupování zakrojen hluboko pod přední sloupky a ono to opravdu funguje.

Poté co za sebou zabouchnete lehké dveře, celé to působí a vlastně i vypadá, jako byste si MX-5 na sebe právě oblékli košili a zapnuli poslední knoflík u krku. Dokonce i složení plátěné střechy švihem jedné ruky připomíná sundání kapuce na mikině a ani to déle netrvá.

Více světla v kabině rozzáří ve dveřích panely lakované v barvě karoserie, odhalí ale také, jak malé tohle auto ve skutečnosti je. Mazdě se možná podařilo srazit váhu pod tunu, mělo to však jisté konsekvence, které nelze nezmínit.

Kabina velikosti XS

Interiér je jednoduše menší než u předchůdce, což sice neznamená, že zde pořád nesloží kosti i téměř dvoumetrový řidič, každopádně to tady působí poněkud stísněným dojmem. Vadí to nějak zásadně? Opravdu vysokým lidem jako jsem já trochu ano, všem ostatním ani v nejmenším, pokud tedy netrpí klaustrofobií. Navíc výhodou je, že nepotřebujete ani zvlášť konturovaná příplatková sedadla Recaro, protože v zatáčkách podrží vaše pozadí intimně blízký středový tunel a z druhé strany dveře. Jedna objektivní výtka by tady ale byla. MX-5 trestuhodně postrádá podélné nastavování sloupku řízení.

Nastupování je možná relativně snadné a v takhle malém autě bych tolik místa nečekal, pozice za volantem však mohla být perfektní a nikoli jen dobrá. Nemám rád samoúčelně zkosené volanty a asi je dobře, že tvůrci nakonec použili obyčejný a nejlépe fungující kruhový věnec, ale kousek místa mezi volantem a koleny bych uvítal. Prosté přitažení teleskopického sloupku šikmo vzhůru by tento problém vyřešilo a nejsem určitě sám, kdo by tuto v dnešní době samozřejmost ocenil, takže pokud tohle čte někdo od Mazdy, udělejte si laskavě poznámku.

Co může naopak klidně zůstat, je minimalistická palubní deska. Tři budíky s otáčkoměrem uprostřed, tři otočné ovladače ventilace a displej ukotvený nad nimi, je asi všechno, co při řízení takového vozu skutečně potřebujete, a když ne, je tady pár tlačítek zajišťujících ten zbytek. Je to přehledné, účelné a minimalistické jako zbytek vozu, takže tahle část je bez připomínek. Dokonce tu kromě celkem velkého zavazadelníku dostanete i pár přihrádek a odkládacích schránek, jen musíte některé z nich hledat. Vás ale zajímá něco jiného, že?