Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Fandové elektromobilů se pravidelně utěšují tím, že dobíjecích stanic je už podobné množství jako benzinek, takže žádný problém s infrastrukturou vlastně neexistuje. Je to blud, připomíná expert na automobilové pohony, reálně jednu čerpací stanici nahradí jen stovky dobíjecích stojanů.

Kolegové z německého Focusu si náhodou všimli tragikomické debaty majitelů Škody Enyaq, kteří právě teď přemýšlí nad tím, jak se svými elektrickými auty dostanou na letní dovolenou. Jeden z nich míří s Enyaqem 60 do Itálie a přemítá: „Plánovač tras a navigace odhadují 5 až 8 zastávek na dobití s dobou jízdy 11 hodin pro mou šedesátku (a to zatím nekalkuluji s použitím střešního boxu). (...) Když se nedaří, tak na každé zastávce musím asi půl hodiny čekat na volnou nabíječku nebo hledat (pravděpodobně stejně obsazená) jiná dobíjecí místa. (...) Jako alternativu tak zvažujeme, že si půjčíme osmimístný Ford Tourneo, protože zbytek výpravy by jinak jel vlastním benzínovým autem,” konstatuje jeden z majitelů.

Pokud si nyní říkáte, zda sníte či bdíte, nedivíme se vám, tohle je moderní automobilové otrokářství svého druhu. Majitelé „normálního” spalovacího auta typu Škoda Octavia Combi TDI, typického to českého přibližovadla, musí mít z vyřčeného doslova surreální pocity. Jedete do Itálie, Chorvatska nebo Francie? Tak prostě naložíte auto a vyrazíte, maximálně se pokusíte na nic nezapomenout a vyberete trasu, kde bývá nejméně kolon, a to asi tak den před cestou. Když pak během ní jednou zastavíte pro naftu, bude to moc.

To majitelé elektromobilů už v květnu přemýšlí nad počtem zastávek, dochází k číslu 5 až 8, počítají půlhodinovým zdržením před každým dobíjením a nakonec dochází k závěru, že lepší bude vzít si spalovací auto z půjčovny. A to mimo jiné proto, že část lidí, se kterými chtějí jet, nejsou ochotni plánovat si svou budoucí existenci podle limitů automobilu. Že takto život s elektromobilem vypadá, jsme zmínili mnohokrát, je to jasné už z technických limitů elektromobility jako takové. Němci na to přichází „za pochodu” tak, jak elektromobily více nebo méně bez rozmyslu přijímají za své.

Kolegům z Focusu ještě nechybí kritické myšlení, a tak se rozhodli lidem nastínit, jak obrovský rozdíl je mezi možnostmi tankování spalovacích aut a dobíjení elektromobilů. My jsme vám to předestřeli už mnohokrát a děláme to řadu let i s pomocí praktických zkušeností majitelů. Pokud si ovšem chcete udělat obrázek trochu jiným způsobem a představu si upřesnit díky slovům člověka, který se automobilovými pohony zabývá celý život, s chutí vám přiblížíme pohled automobilového experta první kategorie. Jde o profesora Michael Bargendeho, bývalého šéfa sekce pro automobilové pohony na Institutu pro automobilové technologie ve Stuttgartu.

Ten otevřeně říká, že reálné požadavky na nabíjecí infrastrukturu jsou naprosto podceněné, neboť nikdo nedomýšlí, jak moc dobíjecích stanic je třeba místo jedné benzinky. Skeptičtěji uvažující elektromobilisté připustí, že je to třeba 6, 8 nebo 10, jako je tankovacích stojanů, profesor Bargende ale připomíná, že se pohybujeme v úplně jiných řádech, i když se budeme bavit o dobíjení, které je považováno za rychlé (ač jím ani trochu není).

Profesor vypočítává, že čerpací výkon jednoho benzínového stojanu je 35 litrů za minutu, což odpovídá 18 megawattům. Dále kalkuluje s tím, že účinnost elektromobilů je třikrát vyšší než účinnost spalovacích motorů (což je směrem k elektromobilům velmi optimistické i v případě benzinových motorů, natož pak těch naftových, ale nechme to tak). Ke stejnému efektu je tedy zapotřebí 6 megawattů nabíjecího výkonu.

Při průměrné nabíjecí kapacitě 120 kW na jeden dobíjecí stojan (a to už musí být stojan) je potřeba 50 nabíjecích stojanů. U typické dálniční čerpací stanice v Německu je dvanáct stojanů na výdej benzinu či nafty, pro jejich nahrazení je tedy třeba 600 (!) nabíjecích stojanů, které navíc musí být s to současně pracovat každý se 120 kW elektrického výkonu. Bavíme se tedy o nutnosti dostat na místo až 72 MW výkonu, na to by padla celá jedna už slušná tepelná elektrárna, a to pořád místo jedné jediné benzinky.

Bargende přiznává, že 100procentní využití kapacity čerpací stanice je neobvyklé, ale současně říká, že zrovna v Německu se s ním o prázdninových přesunech setkáváme docela často - v takových momentech na volný tankovací stojan někdy i čekáte. I kdyby ale kalkuloval s čtvrtinovým využitím, pořád se bavíme o tom, že jednu pumpu nahradí 100 až 200 dobíječek podle výkonu, které budou totálně obsazené při ekvivalentu relativně slabého provozu čerpací stanice. Je utopií, že by něco takového mohlo vzniknout, do prostoru čerpacích stanic by se ani 150 dobíječek - natož pak 600 - nevešlo ani fyzicky. Nemluvě o tom, že by pro ně neexistovala elektřina, přenosová soustava, prostě nic.

S jiným příhodným přirovnáním přichází šéf e.onu Leonard Birnbaum, který připomíná, jak utopické je vytvoření takové sítě dobíjecích stanic i z pohledu provozovatelů sítí a výrobců elektřiny. „Už 30 megawattová dobíjecí stanice je totéž jako město s 30 000 obyvateli, které spadne z nebe do sítě a musí být zásobováno. Pokud bychom nyní museli každých 60 kilometrů podél dálnice vybudovat přípojky o výkonu 30 megawattů, pak je to, jako by se podél všech dálnic v Německu vystavělo kolem 400 malých měst s 30 000 obyvateli,“ říká.

Je to tedy jako by najednou v Německu přibyla města s 12 miliony obyvatel. A to Birnbaum hovoří o 30MW přípojkách - kdyby měly být 72MW, jak vypočítává Bargende, aby zvládly i špičky, bavíme se o ekvivalentu živení měst se skoro 29 miliony lidí. To jsou skoro tři České republiky navíc, jen tak, lusknutím prstu. Je naprosto nereálné, že by něco takového mohlo v jakkoli dohledné době vzniknout, navíc jde jen o benzinky podél německých dálnic, zdaleka ne celou síť čerpacích stanic.

Ani jeden z německých expertů neříká nic pro nás nového či překvapivého, je ale pozoruhodné sledovat, jak Němci 5 minut po 12. hodině zjišťují, „že to vlastně nepůjde”. Bez rozmyslu zaveleli k elektrifikaci veškeré dopravy, stačila ale chvilka práce s kalkulačkou, aby jim došlo, že za takové situace spousta lidí nebude moci jezdit vůbec, protože na nové auto nebudou mít. Další spousta nebude schopna obsluhovat své elementární povinnosti, protože elektrické auto zdaleka není ekvivalentem spalovacího z hlediska použitelnosti. A k tomu je naprosto nemožné vyrobit, rozvést a dobít potřebnou elektřinu pro náhradu všech současných aut v provozu.

Fakt, že někteří „elektrifikovaní” Němci jsou už dnes zoufalí z plánování letní dovolené v momentě, kdy elektrická auta mají asi 2procentní podíl na celém německém autoparku, vše jen smutně podtrhuje. Politiky plánovaná elektrická revoluce byla a zůstává utopií.

Zdroj: Focus

Petr Miler