Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nissan se poslední dobou v Evropě trochu hledá a nový Note je toho nejlepším důkazem. S kým si hodlá notovat s dieselem pod kapotou?

Při pátrání po kořenech nissaního Notu se musíme vydat někam k počátkům nového milénia. Tehdy se v zemi vycházejícího zřejmě rozhodli, že jim papíry pokreslené klasickými karosářskými návrhy příliš nevoní a ani zákazníkům by zřejmě budoucí vozy tradičních proporcí také nebyly dvakrát po chuti. Snad byla tato převratná idea dovedena do produkční podoby kvůli prodejně neoslnivé pětidveřové Almeře, kterou v roce 2003 oživoval v podstatě už jen facelift. O tři roky později tedy Evropa vítala docela jinak vypadající Nissany. Jen by mě zajímalo, zda tehdy někdo tleskal.

Vzpomínám primárně na první generaci Notu, jenž měla rozhodně blíže k malému MPV než k hatchbacku, kterému se vzdalovala proporcemi i jízdními vlastnostmi. Moje úvodní řečnická otázka byla na místě, jelikož jako dobrá sázka na experimentální pokusy s genetikou všemožných tříd se s odstupem ukázal být jen Qashqai a v současnosti ještě crossover Juke. Teď ale jakoby Nissan po zkušenosti s prvním Notem hodlal vrátit čas zase zpátky. Činí tak totiž minimálně po stránce marketingu.

Zcela nová, v pořadí teprve druhá generace (E12) uvedená po sedmi letech od předchozího dějství má být dle výrobce tradičnějším mini než užovkou plazící se napříč segmenty. Hodlá s ní v překladu v daleko větší míře konkurovat malým hatchbackům. Na mušku se ji tedy prý dostává Fiesta od Fordu nebo Polo od VW. Konkurence v podobě Hondy Jazz či dalších malých „pseudoempévéček“ by tedy měla spát o něco klidněji. Vidím za tímto krokem snahu získat nové zákazníky a odhodit image neurčitého vozu, jenž dříve jakoby těžko hledal konkrétní zákazníky jako slepec bez hole na přeplněném fotbalovém stadionu. K podobně neobvyklému postupu se ostatně přiklání také poslední Micra.

Následující recenze si bere za cíl odhalit, zda může Nissan s Notem uspět ve vodách opanovaných zaběhnutými a citelně „evropštějšími” soupeři a zda má vůbec v rukávu nějaké trumfy, které by mu pomohly dostat se ze stínu na výsluní. Minimálně po technické stránce do toho Japonci šlápli. Navrch mu přibalili jednoznačně líbivější a výraznější vzhled, stejně tak i kupu moderních systémů. Předně tím naznačuji, že si nový Note nějaké opovrhování rozhodně nezaslouží, i proto se na něj pojďme podívat podrobněji.

Klasický malý hatchback? Nikoliv

V úvodu recenze jsem v souvislosti s generační změnou zařazení zmínil slovo marketing. Při prvním ohledání karoserie jeho význam jednoznačně nabývá na síle a skutek jakoby někam utekl. S hatchbackem to zkrátka až tak horké nebude. Oproti předchůdci totiž alespoň co do rozměrů jiný takřka není. Nadále nadstandardním vnitřním prostorem, zvýšenou pozicí za volantem a identickými 2,6 metry rozvoru staví na karoserii docela stejných rozměrů. Změny totiž nikdy nepřesáhnou metu 2 centimetrů. Je o málo nižší, o ještě méně delší (4,1 metru), a do šířky přidává ještě zanedbatelnější čtyři milimetry. Na klasické malé auto to tedy ani v nejmenším nevypadá, spíše jde jen o lehčí evoluci předchůdce.

Svými rozměry nový Note naopak docela přesně cílí na Hyundai ix20, jeho sestřičku Vengu, Fiat 500L či Citroën C3 Picasso. V této skupině by ale už možná nebyl jinak relativně dlouhým rozvorem tak oslnivý, proto se zřejmě raději obrací na Polo (a Fabii) či Fiestu, kterým naděluje v tomto směru až 13centimetrové manko. Daleko blíže je mu v našich končinách jistě Roomster než Fiesta. Záměr Nissanu přesto chápu, protože kategorie malých MPV není zdaleka tak populární jako hatchbacky. Fakt, že hatchbackem prostě není, je však neoddiskutovatelný, jelikož všechny zástupce segmentu B přerůstá. Déle už nebudu do japonské značky rýpat a raději přistoupím k Notu jako takovému - tohle by nikam nevedlo.

Zkrácením předního převisu a prodloužením toho zadního se přesto podařilo vytvořit zajímavější komplet s lépe využitelným vnitřním prostorem. Design konceptu Invitation byl spolu s těmi nejdůležitějšími rysy převzat, a tak se koukáme na daleko atraktivnější vůz než jakým byl Note předtím. Výrazným detailem je především boční prolis, který údajně nedostal název „squash line“ čirou náhodou, svojí inspirací se k tomuto sportu hlásí zcela záměrně. Přesto si dokáže zachovat poměrně elegantní proporce i jistou dávku hravosti. Japonci stavějí designem docela specifická auta, ale Note bych zařadil k těm, která mě nijak neruší.

Testovací vůz bohužel nebyl vybaven paketem Sport s ostřeji řezanými stylingovými doplňky, karbonem a střešním spoilerem, který přidá trošku pepře, jelikož je turbodieselu 1,5 dCi zapovězen. Na druhou stranu na jeho perleťově bílém laku vynikaly červeně lakované elementy z originálního příslušenství.

Ty onu jinak velkou jednolitou plochu šikovně rozbíjely. Připravte se však na to, že podobné zdobení vyjde klidně na 10 tisíc korun, metalíza pak na 13 tisíc. Hliníkové šestnáctky v nejvyšší výbavě Tekna ale dostanete už bez nutnosti připlácet, stejně tak i tónovaná zadní okna, přední mlhovky, LED pro koncová světla i denní svícení.

Prostorný s několika výhradami

Uvnitř se Note hlásí jednoznačně k japonskému stylu svojí robustností i vzhledem prostým zbytečných kudrlin. V překladu tím mám na mysli tvrdší, byť stále slušně vypadající materiály a jinak dobré zpracování prosté zrady. Vyloženě mi vadí snad jen tvrdý plast v místě, kde se při jízdě loktem nejčastěji opírají o dveře spolujezdci a dále také větší volant, který nelze nastavit v podélném směru. Bohužel právě kvůli tomu si ideální pozici za kormidlem musíte hledat o něco déle (pár jízd), osoby s delšími nohami možná nenajdou. Výhled ven je ale už pro ta parádní zpětná zrcátka velmi dobrý.

Zbytek celku není sice zrovna výkřikem posledních módních trendů, ale kabina rozhodně nezaslouží delšího hanění. Nikdy nevrže, nerachtá, je festovní a odolná. Kliky a některé ovladače jednoznačně pocházejí od ostatních modelů (třeba ty kliky z Juku), což ale Notu to tak nějak neškodí a docela sedne. Ve vyšších třídách by to mohl být problém, i když známe Japonce. Dojezd pro snadnější ovládání by přesto zasloužila i ostatní okénka, jelikož tady ho má jen to řidičovo.

Sedadla jsou vpředu údajně uchycena o centimetr níže než dříve, i když rozdíl to není markantní natolik, aby vůz zamaskoval spíše empévéčkovou pozici sezení. Nohy vpředu sedících směřují příjemně dolů a chválit musím i rozložení pedálové skupiny. Stejně tak mě překvapila sedadla samotná, protože jsou příjemně široká a zároveň mají i relativně slušné boční vedení. Pokud se budeme bavit o prostoru, pak se za volant vejdou bez problémů i ti nejvyšší jedinci. Jen těm, co se u jídelního stolu nikterak nešetří, by mohlo být trošku „ouzko”. Doslova. Důvodem je užší kabina, ve které se dvojice vpředu i vzadu sedících osob nadměrnějších velikostí bude dostávat do kontaktů lokty častěji než by bylo zdrávo. Z tohoto důvodu je také velmi pravděpodobně přední loketní opěrka vyhrazena pouze řidiči, připevněna je totiž k jeho sedadlu.

Na zadní lavici si tedy pro nedostatek „šířkových“ centimetrů sednou tak maximálně dva. Ti však nebudou mít jediný problém s nástupem, protože se zadní pár dveří otevírá téměř do úhlu 90 stupňů. Navíc je vzniklý vstupní otvor docela štědrý. K tomu je nutno připočítat taktéž velmi bohatý prostor pro nohy a kolena, jakým Note připomíná snad i mladoboleslavský Rapid, celkovými proporcemi pak jezevčíka jménem Superb. Pokud si sedne za 185 centimetrů vysokého řidiče stejně vysoká postava, před koleny má k dobru ještě solidních 8 centimetrů. Toho bylo dosaženo primárně usazením zadní lavice o 2,2 centimetrů směrem k zádi. Příjemnější posaz je také docílen zvýšeným sezením o 2,5 centimetru, což má ovšem na druhou stranu neblahý dopad pro vyšší členy posádky. Prosklenou střechu tedy doporučuji raději vynechat, což dCi zajistí nemožností jejího objednání.

Nezbytnou variabilitu zajistí až paket Family, jenž je dostupný od druhého výbavového stupně Acenta. Zamrzí tedy, že se nedá pořídit do úplného „holátka“, stejně tak i to, že si za něj dealer Nissanu účtuje 10 tisíc. U hatchbacku by to byl příjemný nadstandard, v malém MPV ho považuji za nutnost. Testovaná Tekna má tuto zadní lavici, chvála bohu, v sérii. Tento zázrak přidává kromě dvojice loketních opěrek zejména posuvnou zadní řadu sedadel, s jejíž podélnou manipulací můžete navýšit objem zavazadelníku z neoslnivých 295 litrů na daleko zajímavější hodnotu 381. Taková litráž už čtyřčlenné posádce stačit musí. Nestačí-li nemusejí déle Note zkoumat. V poloze pro maximální objem se čtyřmístnou konfigurací se kupodivu dozadu stále usadí i větší postavy než děti, přičemž kolena jim zůstanou v celku.

Ještě sluší dodat, že Family pack přidá krom zmíněného také dvojité dno zavazadelníku. Přidejme k tomu ještě dostatek míst na odložení drobností a mazanou dvojici uzavíratelných přihrádek před spolujezdcem. Skutečným trumfem Notu je ale až maximální objem, jakého docílíte sklopením zadních opěráků. Otvor do zavazadelníku zatraktivňuje nízká nakládací hrana, ládování zavazadel do kufru jen lehce znepříjemní víko pátých dveří, pod které se 180 centimetrů vysoký člověk nepostaví vzpřímeně. Vraťme se ale raději zpět za volant.