Autoforum

/

Foto: Numbat, tiskové materiály

Mělo jít o převratné řešení palčivého problému, za které si její zakladatel měl už za pár dnů převzít cenu za mimořádný start-up. Jenže firma za celým řešením stojící ještě předtím vyhlásila bankrot. Pokud Martin Schall toto ocenění dostane, bude to vskutku ironické.

Největší překážkou rozšíření elektrických aut byly vždy baterie. A zůstávají jí i dnes - jsou pořád příliš velké, příliš těžké, příliš drahé, nabíjí se příliš dlouho a vydrží příliš málo na to, aby představovaly jakkoli smysluplnou náhradu nádrží spalovacích aut. Pokud řekneme, že půltunová baterie táhnoucí se napříč celým autem, která stojí klidně k milionu korun, nemusí vydržet víc než jednotky let a už po dvou letech to dává znát, představuje ekvivalent asi 20litrové nádrže nafty vážící krom jejího obsahu sotva pár kilo a vydrží věky, je to asi vše, co potřebujete vědět.

Zastánci elektromobility předkládají jako lék na tuto nemoc lepší infrastrukturu, která jistě vždy pomůže, když si ale znovu představíme, co je ve světě elektromobilů ekvivalentem jedné zaplivané benzinky, je to nutně řešení velmi parciální. Problém je mj. v tom, že dnes zdaleka neexistuje síť, jejíž kapacita by zvládala obsloužit byť jen hrstku skutečně rychle dobíjených aut, natož pak všechna, která by dobíjet bylo třeba. Potřebovali byste připojení dnes obsluhující celá města. A bylo by to řešení pořád jen teoretické, neboť baterie, kterou by bylo možné nabíjet několikamegawattovým elektrickým výkonem, znovu neexistují.

Jak z toho ven? No nijak, nesnít o nesmyslech a soustředit na reálně dosažitelné, pokud se ale bavíme o jakémsi umění možného, je cestou i to s čím přišel německý start-up Numbat. Jeho stanice ve tvaru kvádru začaly před pár léty zaplavovat Německo s dvojicí inovativních nápadů - jednak pracují s vysokonapěťovými akumulátory a vystačí si tak s elektřinou z nízkonapěťové sítě. Drahé připojení k síti tak není nutné, stejně jako není třeba brát ohledy na aktuální vytížení sítě - tedy dokud jsou baterie nabité. Samotné akumulátorové články jsou pak vyměnitelné, a proto celé řešení vydrží relativně dlouho.

Další devízou byly reklamní obrazovky na samotných stancích, které slibovaly dodatečný zdroj příjmů. Vypadalo to slibně - Numbat měl elektřinu levně nakupovat, draze prodávat, vydělávat i na reklamě a nebýt závislý na složitých a drahých připojeních k síti vysokého napětí. Navíc mohl nabídnout i (relativně) rychlé dobíjení tam, kde to konvenční stanice nezvládají.

Není tedy divu, že se Numbat stal obdivovaným start-upem a společnost získala stovky milionů Eur od soukromých zdrojů, smlouvy s významnými partnery jako jsou obchodní řetězce Tegut a Norma nebo kliniky Sana. A pochopitelně hromadu dotací - jen bavorské ministerstvo hospodářství do firmy nalilo nemalých 769 000 Eur obyčejných Němců, skoro 20 milionů korun. Firma tak postupně vystavěla přes 130 stanic a do konce letošního roku jich mělo být 400. To už se ale nestane.

I přes zmíněný přístup stála instalace jednoho „kvádru” 250 až 300 tisíc Eur (asi 6,3 až 7,5 milionu Kč), což se ukázalo být jako příliš moc na to, aby se jednalo o návratnou investici. Firma se tak propadala čím dál tím víc do červených čísel, až před pár týdny vyhlásila bankrot a u okresního soudu v Kemptenu požádala o ochranu před věřiteli. Sen Němců o revoluční síti vlastních dobíjecích stanic tak skončil tragicky.

Situaci okolo firmy rozebírají kolegové z Focusu, kteří citují marketingového manažera firmy Uliho Benkera s tím, že koncept Numbatu „v podstatě fungoval”, jen dostat jej do černých čísel se jaksi nepovedlo. „Negativní vývoj trhu a pokračující negativní vyhlídky způsobují, že podnikání v oblasti nabíjecí infrastruktury je pro investory méně atraktivní,” říká Benker.

Podle něj za úpadek mohou hlavně kolabující prodeje elektromobilů a složitá německá byrokracie, zapomíná ale na nešťastné počínání samotné firmy. Numbat expandoval rychleji, než mu ekonomické výsledky reálně dovolovaly, postupně nabral 130 zaměstnanců, které přestěhoval do velkorysých prostor v už zmíněném Kemptenu. A fungování ani jeho stanic nebylo bezchybné - problémy se softwarem i hardwarem způsobovaly jejich opakované výpadky. Nic z toho firma dnes nechce komentovat.

„Samozřejmě bychom všichni chtěli jiný výsledek,” říká Benker po bankrotu s tím, že „tým je hluboce zklamaný” a ambiciózní cíle firmy byly „na dosah”. „Bylo těžké předvídat, že elektromobilita zažije takový propad,” říká. Viděli bychom to jinak, ale budiž. Benker samozřejmě doufá, že bankrot nebude znamenat úplný konec a věřitelé umožní pokus o restrukturalizaci, ale upřímně: Přeje něčemu takovému současný vývoj?

Perličkou na závěr budiž, že zakladatel firmy Martin Schall, pouze šestatřicetiletý byznysmen, měl v úterý 24. září získat ocenění v rámci tzv. Deutschen Gründerpreis za skvělý start-up, kterým se Numbat jeví být. A pikantní je, že je pořád na seznamu oceněných. Bylo by opravdu ironické, kdyby takovou cenu získal někdo za založení firmy, která během pár let zkrachovala, ale v době soustavného popírání mj. „elektrické reality” je zřejmě možné cokoli.

Zdroje: Focus, Numbat

Petr Miler